Ouch, ouch...
A je to opět tady... 1. září se na nás zlomyslně šklebí zpoza rohu a mě opouští optimismus.
Ani tak mě neštve fakt, že ve škole strávím drtivou většinu dne, ale to, že kvůli ní musím vstávat v 6 hodin! No mě z toho jednou šlak trefí! Zvlášť když Nova dává House ve třičtvrtě na deset, no to by mě mohlo ukrutit.
Ale! Opět jsem si dala předsevzetí. Ehm... stejně jako loni, předloni... a kdo hádá, že sem totálně selhala má pravdu. To je vždycky: Letos se ale fakt budu učit. Letos zamakám. – A hovno, hovno zlatá rybko! A čím sem starší, tím je to horší.
Na základce jsem alespoň dělala úkoly. Vynechme fakt, že za svá žákovská léta jsem doma knížku otevřela snad 3x a jdeme dál. Na střední jsem dělala úkoly jen v prváku. Pak mě nasral fakt, že já se s tím doma dycky štvu, obětuju tomu čas a pak si to deset lidí opíše a ONI pak dostanou tu stupidní malou nevýznamnou jedničku. Tož zas tak blbá teda nejsem. Ale už na to zas pomalu rezignuju. Málem sem dostala za 3 z účta tož alespoň z něj bych ty úkoly dělat měla.
Pak jsou tu jazyky. I přes svou zjevnou, totální rezignaci na aktivitu v hodinách ajiny jsem stále jedna z nejlepších. Kam ten svět spěje. Jestli já sem nejlepší tak teda nevím jak jsou na tom ostatní, ale pravděpodobně velice, velice, velice špatně. Za letošek jsem se učila slovíčka snad 2x (ale to už se mi málem kouřilo z hlavy XD). Vzhledem k tomu že mi startuje nový předmět zvaný Konverzace v Anglickém jazyce sem usoudila, že pár hodin nad slovíčkama zas tak bolet nebude.
A moje lenost... ach ach. Začínám mít obavu že prostor pro omluvenky v mém studentském průkaze nejspíš nevystačí až do čtvrťáku. Tož... to je blbé. Navíc mé výmluvy začínají být poněkud průhledné. Třicet omluvenek které na střídačku opakují: Nevolnost, Lékař, Rodinné důvody – mě na konci roku, kdy už naší drahé třídní povolují nervy, dostávají do prekérní situace.
Tělocvik. Ouch. Teď s vlhkým okem vzpomínám na naši úču z prváku. Její tělocvik byl většinou takový pouze na protažení, lehký, žádné maso. Bohužel do druháku jsme chytli úču, která je (na mě) až přespříliš aktivní. Já se na ní jenom podívám a už sem utahaná. Jako v těláku přežiju téměř vše, až na běhání. To si radši zlámu nohy. Fajn, oběhnout pár koleček kolem tělocvičny mi nedělá problém, ale ty maratóny „svižným krokem“ mě jednoho dne zabijou.
Únava. Znáte to. Hlavně v zimě, když je venku během prvních hodin ještě tma (někdy i celý den ale to je detail). Přijdete do školy celí prokřehlí (v mém případě kolikrát v té klemře co je ve škole křehnu celý den – šetří se na topení ) sednete si do třídy kde je prd vidět, páč se šetří elektrikou. Po půl hodině přijde úča a začne vykládat. Zpočátku člověk dává pozor, pak si opře hlavu o ruku a uši přestávají být funkční, nastává fáze Zírání na úču, pak Zírání do blba (případně na blba), následně vás sejme mikrospánek, vaše ruka ochabne a pak ťuk hlavičkou o lavici a všechny fáze se zopakují. Jako by tohle nebylo samo o sobě dost depresivní, je s vámi v místnosti stále učitel/ka, která je vždycky připravená se na něco zeptat zrovna když se to nejmíň čeká.
Čas. Od té doby co mám PC zjišťuju, že na nic nemám čas a přitom za celý den nic neudělám. Prostě jen sedím a surfuju, pouštím hudbu, snažím se psát, vztekám se že mi to nejde, stahuju, vypaluju, vztekám se nad nefunkčností mého PC. Ale kdykoliv mě někdo o něco požádá tak nemám čas. Trapné...
Tudíž... zde jsou body, které bych chtěla alespoň letos dodržet:
- Dělat ty úkoly. Je to otrava, ale alespoň budu všechno chápat. Především v účtu, kde je to kolikrát jenom o opakování.
- Učit se slovíčka. (ou...)
- Být ve škole častěji než doma. Jinak řečeno: odnaučit se bulat školu.
- Být přítomna v co možná největším počtu hodin Tělocviku.
- Chodit spát dřív, nebo chlastat víc kafe.
- Udělat si čas i na jiné věci než jen na PC.
Zní to depresivně a já vím, že minimálně s tím prvním, druhým a posledním bude problém. S tím posledním bude velký problém, ale já to zmáknu. Doufám, jelikož musím.
Má matička totiž něco podobného očekává. Jelikož jsem jí přemluvila k tomu aby mi koupila mobil. Pravda... byl to v podstatě obchod. Já se vzdala zájezdu do Anglie, který byl strašně drahej a navíc neuvěřitelně krátkej, takže bych z něho měla stejně jako z Paříže celkem prd a bolavý nohy – místo toho mi matička koupila mobila. Kterýho sem si vybrala. A já su hodně náročná. Tudíž mé první volby mobilů, jejichž cena dosahovala a někdy i přesahovala desetitisíce byly zavrženy. Nakonec zvítězil debil, který si koupila má sestra.
Sony Ericsson T650i. Konečně mám pořádnej foťák XD. Díky čemuž vám teď můžu ukázat toho tvora co mě věčně sere.
Taky si po tom musel odpočinout... no ale kolik sil ho to stálo než se na tu lavičku dostal! To sem ho musela zvednout, donést až k ní, hodit mu na ni ručník aby se nepropadal skrz ty šprušle, zajít mu pro čistou vodu do misky a pán pak s veeeelkým vypětím sil vyskočil nahoru a pak nasával síly aby mohl zvednout hlavu a napít se.
Komentáře
Přehled komentářů
jaá wim, že jsem asi hrozná, ale nemohla by jsi přidat novou kapitolku *psí kukadla*
jak ty to vííš :D
(LilyJane, 12. 9. 2008 9:45)Susiiiie! Tys to zkazil!!! :D Kdybys nepsala že to nedám tož bych to dala :D pravdou je, že zatím splňuju jenom body číslo: 1, 3 a 4. :D.D Máálo malušenko jest to... ale co už se mnou...
....
(Peťulďas, 30. 8. 2008 18:34)v tom případě přeju hodně štěstí, ale prosím nezapomínej taky na nové kapitolky :-o)
....
(Peťulďas, 30. 9. 2008 21:59)