Ztráta
Seděla na posteli. Zírala do prázdna. Ztratila všechny… všechno, na čem jí tolik záleželo.
Její rodina, přátele… všichni zemřeli. Nezbylo jí nic, než se ukrýt sem, do cizí neznámé kouzelnické rodiny.
Přemýšlela nad tím, jestli by nebylo lepší jít pryč a dobrovolně se vydat Pánovi zla. Smrt se jí zdála být mnohem milosrdnější, než život bez těch, které tolik milovala. Před očima se jí znovu zjevovaly tváře. Usmívaly se na ni. Propadala zoufalství. Neměla chuť žít, neměla ani pro co žít…
„Můžu?“ ozval se tichý hlas od dveří.
Jen lehce kývla hlavou.
„Napadlo mě, jestli by ti nepomohla trocha hudby.“
„Neposlouchám to krákorání z rádií, nesnáším ty ubohé, uřvané melodie.“
„Tohle je vážná hudba. Víš, hodně lidí mi říká, že jsem zblázněná do houslí a kytar. Mají pravdu… dokážou rozplakat, pohladit, pomoct.“
Lehce položila desku na starý gramofon a přiložila na něj jehlu. Pokojem se rozezněla tichá hudba. Naléhavá, zoufalá, rytmická.
„Stejně mi to nepomůže,“ dívka na posteli sklopila hlavu.
„Nestačí jen tupě poslouchat, musíš cítit.“
„A co si myslíš, že bych měla cítit?“
„Duše křičí, i když rty jsou pevně semknuté. Srdce rozervané na miliony kousků.“
„Nerozumím tomu.“
„Není důležité rozumět tomu co cítíš, ale vědět, že cítíš. Nejsme schopni pochopit naše pocity hned, možná časem, možná nikdy.“
Dveře se tichounce zavřely. Dívka se zaposlouchala do hudby.
Pomalu ji zaplňovala celou mysl. Nebyla schopna přemýšlet, jen vnímala ty čisté tóny, které rozechvívaly i ty nejskrytější struny citů v jejím nitru.
Po tváři se jí skutálela první slza. První od celé té události. Vybavovala si ji až s krutou přesností. Jako by to bylo před pár minutami a ne měsíci.
Svatební oslava. Výskot, smích, vzájemné pošťuchování. Najednou křik… Děs. Panika. Zasáhlo jí kouzlo a ona ztratila vědomí. Po pár hodinách se probrala uprostřed zahrady. Stoly, výzdoba… všechno v troskách. A všude kolem – mrtví. Nikdo to nepřežil.
Nebyla schopná vydat ze sebe byť jen jedinou hlásku. V roztrhaných, špinavých svatebních šatech procházela kolem mrtvých těl svých bližních. Až ho našla.
Ležel tam s odhodlaným výrazem ve tváři, připraven bojovat. Ale smrt ho zasáhla naprosto nečekaně.
Jemně mu z ruky stáhla prstýnek, který mu před pár hodinami navlékla a vtiskla mu lehký polibek na čelo.
Nevšimla si, že už se kolem ní utvořil kruh z příchozích bystrozorů. Bylo jí to jedno. Cítila jen neskutečnou bolest. Chtěla křičet, ale nedokázala to. Bylo to, jako by jí někdo vrazil nůž do srdce a pomalu s ním točil. Neplakala, slzy nechtěly přijít.
Někdo se jí na něco ptal, neodpověděla. Nemohla mluvit, hrdlo ji příliš pevně svírala úzkost.
Dva měsíce. Dva měsíce trvalo, než byla schopná s někým prohodit pár slov. A další měsíc trvalo, než si zvykla, že už nemá nikoho.
Byly chvíle kdy v zoufalství vytáčela telefonní číslo své kamarádky, otce, ostatních přátel a… a svého muže.
Volané číslo neexistuje.
S nepřítomným pohledem vrátila sluchátko na své místo. Zase se jí dostalo potvrzení, že jsou mrtví.
Ujala se jí nějaká cizí rodina. Snažila se jí pomoci, ale ona neměla a vlastně ani nemá zájem. Bála se, aby si Pán zla nenašel i je a přitom toužila po tom se s ním setkat. Věděla, že by to byl poslední okamžik jejího života, ale právě proto jí tak přitahoval.
Poslední tóny hudby dozněly. Dívka se postavila a plna odhodlání vykročila ven z domu.
Někdo to musí ukončit. Měli ji zabít, nezabili. Je čas na opravu.
Komentáře
Přehled komentářů
Twe..Číst to před spaním nedoporučuji.. =P ale moc pěkný...jen by m zajímalou které postavy jsou za tím schované..xD? Typla bych si..Ginn..?Nebo Herm.. =) vzhledem k těm číslům.. =)
=(((
(Maysie, 2. 11. 2007 23:11)