12. kapitola
Uběhly poslední dny prázdnin. Do školy se znovu vrátili studenti… Monicu začala terorizovat ona obézní sova, která měla před nedávnem dopravit rozebrané rádio zpět k Moni domů. Lily se podařilo upravit fasádu Jamesovi. Shelby podle svých slov konečně nabrala alespoň pár kilo. Natali dostala chřipku. A já úspěšně seru Malfoye… Naštěstí pro mě mi zatím nic neudělal, což se dá považovat za zázrak.
„Co máme jako první hodinu?“ obrátila sem se u stolu na Shelby.
„Mno… myslím že jasnovidectví“
„Panebože, tam nejdu. Řekni že s profesorkou budu mluvit telepaticky.“
„Ty umíš telepatii?“
„Detail…“
„Zapomeň, na tu hodinu půjdeš.“
***
„Projasněte svou mysl! Odpoutejte se od reality! Dejte volný průchod svým myšlenkám a pocitům!“ poulila na mě Trelawneyová oči. Super, tak dám průchod svým pocitům.
Mám hlad, vonný tyčky hnusně smrděj, trpím nedostatkem normálního vzduchu. Fajn, to by pro začátek stačilo. Znova sem se zahleděla do koule.
„Co tam vidíš?“ zachrchlala na mě Natali.
„Svůj odraz.“
---
Kdyby mi teď někdo poklepal na hlavu uslyšel by nádherné duté zvuky. Už hodinu a půl čumím do té pitomé koule a furt prd vidím. Který vůl vymyslel dvouhodinovky jasnovidectví? Zamrklala sem a zoufale v té mlze hledala něco, co bych mohla prohlásit za vidění a konečně by mě ta koza pustila. Přede mnou se začal rýsovat obrazy. Rychle se střídaly. Absolutní tma, zelené světlo, několik postav utíkající v lese, útes, nějaká postava sedící u budovy. Šero… dívka… stojící na útesu, roztáhla ruce a přepadla přes okraj. Zohavené tělo…
Odvrátila jsem hlavu a jen stěží se pokoušela nepozvracet se.
„Eliz! Co ti je!“ sehla se ke mně Shelby. Mám jim to říct? Ne. Stejně by mi neuvěřily.
„Nic…“ ohládla jsem se zpět a podívala se na křišťálovou kouli uprostřed stolu. Žádná mlha už v ní nebyla…
„Děvčata!“ vykřikla Trelawneyová, „Některá z vás musela něco vidět!“
Natalie po mě střelila pohledem.
„Proč myslíte paní profesorko?“
„Zmizela z ní mlha. Tyto křišťálové koule jsou zvláštní právě tím, že když v nich uvidíte budoucnost na chvíli z nich veškerá mlha zmizí. Děvčata, jelikož jste splnily úkol můžete jít se připravit na další hodinu.“
Na víc sem nečekala, popadla jsem tašku a pádila k žebříku. Bylo mi čím dál hůř.
---
„Fakt nechceš jít na ošetřovnu?“ šprtala do mě Lil, když dorazila z run a uviděla v jakém sem stavu.
„Běžte k šípku i s ošetřovnou. Mě nic není. Klid, žádné úmrtí se nekoná.“ padla sem na lavičku, máme deset minut času než nám začne bylinkářství bohužel se zmijozelem.
„Zdar Cooková.“ ozvalo se nade mou.
„Co chceš Malfoyi?“
„Okamžitě nahlas kolik je hodin.“ ježiš to je blb.
„Za pět minut čtvrt na půl debile,“ vymrštila sem se na nohy, „Copak snad mám hodinky?“
„Moc si dovoluješ Cooková.“
„No a co?! Dneska prostě na ty tvoje pitomý otázky nemám náladu. Proč se na čas nezeptáš těch svých poskoků? Ty dvě gorily maj hodinky jak orloj a ty stejně jdeš otravovat mě.“ Pohodila sem hlavou směrem k Crabbemu a Goylovi.
„Cooková…“ začal znova.
„Malfoyi odpadni a neotravuj!“ zařval na něj někdo z nebelvíru. Jo, pomalu tomu blbečkovi klesá autorita. Peroxid se naštval a odplachtil.
„Zajímalo by mě, co se s ním děje.“ založila si Shelby ruce, „Normálně by tě přizabil. Něco chystá.“
„Zatím žiju, takže je to v pohodě.“
***
Bože, bože, bože… Za co. Zkroušeně sedím na židli a nechávám se ovíjet nějakým plevelem, boj s ním sem dávno vzdala. Stejně mi to nic neudělá… doufám, nevypadá to nebezpečně.
„COOKOVÁ!“ zděsila se Rodgersová – profesorka bylinkářství, „ Ihned se vymotejte z těch úponů!“ bože babo, o co sem se asi půl hodiny snažila?!
„Já bych ráda, ale drží to moc pevně.“ Rodgersová vypoulila oči a začala se prohrabovat ve skříni pod stolem. Vytáhla snad metrovou mačetu a hnala se s ní ke mně.
„Teď se modlete slečno ať se trefím.“
„Nemohla byste prostě použít kouzlo?!“ v životě sem neseděla tak ztuhle jako dneska, hlavně nepohnout ani svalem, protože to vypadá, že bych nemusela skončit dobře.
SWAAAM!
Kolem mě proletělo ostří nože a polovina úponů, které se začala už nepříjemně utahovat okamžitě spadlo. Druhá půlka se začala sama okamžitě stahovat zpátky.
„Slečno vždyť vás to mohlo uškrtit!“
„Já nemůžu zato že mě to začalo ovíjet! Jen sem stála a když sem si všimla že se to po mě plazí tak už bylo pozdě.“ na takové kvítka si má pořídit nějaký speciální skleník. Zapíchla sem lopatku do nějakého hnusu co ležel vedle mě. Podle slov Rodgersové to bylo hnojivo… podle mě je to neidentifikovatelná sračka po které ty kytky umíraj. Malfoy se na mě zašklebil. Jak krásně by se ta hnojačka vyjímala na jeho vlasech! Ale ne, nebudu pokoušet štěstí. To by mě vážně zabil. Blb jeden, se divím že si sebou do hodiny ještě nepřinesl pilníček na nehty, alespoň by se něčím zabavil. Tak tu jen očumoval okolí. Abyste to pochopili, drahý pan Malfoy přece není nějaký zahradník aby se rýpal v kytkách. On má úroveň… ehm ehm, tohle nebudu komentovat.
„Já bych jed.“ ozval se od stolu před náma Petr. Bože on fakt myslí jen na to jídlo.
„Péťo, v tomhle ohledu tě obdivuju. My se tu hrabem v hlíně, a kydáme do květináčů nějaký hnus a ty dostaneš hlad. Každého normálního člověk by hlad přešel.“ kroutil hlavou Remus.
Ne Remi, tentokrát se pleteš. Každému normálnímu člověku se z tohohle zvedne žaludek.
„No ale já mám fakt hlad.“
***
„Komu se chce umřít?“ padla sem do křesla ve společence. Dnešek mě doryl, ale 100%. Došla sem k závěru, že profesoři nejsou lidé… normální člověk by nám tolik úkolu nedal. Navíc celodenní lítání tam a zpět přes celý hrad mě tak trochu vyčerpalo. Nevím, který inteligent nám sestavoval rozvrh, ale zřejmě ho nenapadlo, že když člověk běží ze severní věže dolů na pozemky (které sou navíc úplně na opačné straně než leží věž) a má na to 5 minut, nikdy nemůže na další hodinu dorazit včas. A v zimě je to hotové potěšení vyletět uřícený z hradu do -10 stupňového mrazu venku. Ale nestěžuju si, mohla sem dopadnout i hůř.
„Já toho blba Pottera zavraždím.“ zhroutila se vedle mě do křesla Lily.
„No neřikéj! To je novinka! Nedávno se ti to málem podařilo a už to chceš zkusit znova?“ usmívala se na ni Viv, která právě došla k našim křeslům z ložnice. Končila o hodinu dřív, takže se mohla jít převléct a vegetit.
„No, tak se na něj podívej! Sedí si u krbu! Spokojeně se tam zahřívá a my tu mrznem u okna! Vůbec ho neštve, že jsme promrzlé na kost.“ vztekala se Lil dál.
„Dovol abych ti připomněla, že si tam sednul až teď. A navíc toho měl dneska dvakrát tak víc než ty, takže na něj nenadávej.“ zvedla sem unaveně hlavu z opěradla.
„Já vím… sem dneska až nějak moc vzteklá.“
„Jen dneska?“ povytáhla obočí Vivian. V tu chvíli na ní Lily oprášila svou bundu od sněhu.
„AAA! To je nefér!“ Proti své vůli se začínám smát s nima. Tady se prostě nedá udržet špatná nálada.
****
„Liz!Žiješ!“ klepe se mnou Monica. To už je zase ráno?
„Ne, večer sem propadla do klinické smrti. Takže se mnou moc netřepej ať mi nerozproudíš krev.“
„Si strašně bledá.“ njn. Co nadělám, každý po ránu nevypadá perfektně. Posadila sem se a hned sem zas lehla zpět. Bože mě je blbě. Mon už tu není. Že bych spala dál? Á ne, raději ne. Znova sem se posadila. Hlava mi pulzovala bolestí, z nos mi začalo téct jak z prasklého potrubí.
No to zas bude krásný den...
Komentáře
Přehled komentářů
Nádhera! Plosím plosím napiš další kapitolu.
Júúúú!!!!
(Kristine...www.kristine.ambriosa.net, 11. 10. 2006 19:27)Ty si a tak potešila, že si sa rozpísala=)))) júúúúú! supr kapča!!!!!!!
Jééééééé
(Sany En, 11. 10. 2006 18:36)To je super, vážně super doufám že zase v nejbliší době něco přibide.Jinak přeju hezký den a hodně nápadů na nové kapitoly.
paráda
(pasu-Hanka, 25. 3. 2007 17:05)