17. kapitola
Jsem tady… opět. Jako minulý rok jsem byla donucena zakotvit v menším přímořském městu Martigues kousek od Marseille. S odporem sobě vlastním sem se donutila zazvonit.
„Óch! Božinku děvšatko! Copak se s tebou stalo?“ seznamte se paní Charlotte Barbotin - giganticky trapná bytost, francouzského původu s obrovským talentem dokazovat jak jsou ostatní nemožní a s naprosto otřesnou angličtinou. Nebýt mého krátkého pobytu ve Francii, nikdy bych se s ní nesetkala. Bohužel jsem byla přidělena do ročníku (a bohužel i ložnice) její: „Naprrrosto úžasné, taléntováné a okouslujísí Adele.“ – která mě začala považovat za skvělou kamarádku… nikdy jsem ji neměla ráda. Charlotte by udělala mnohem líp, kdyby se nikdy nerozmnožila. Tak akorát na svět pomohla dalšímu tupému objektu s trapným jménem Adele.
„Jen jsem trochu přibrala…“
„Trrrochu?! Óch! Děvšatko! Nemáš ty bludy?“ óóó mě je tak trapně, „Běž si rrraději výbalit nahorrru do pokoje. Však víš kde koťátko!“ popadla jsem tašky a vyletěla nahoru do patra jejich baráku. Mají ho krásný, žádné obrovské sídlo, asi něco takového jako my. Menší domek s zahrádkou. Dalo by se říct, že je i útulný, když se odmyslí všechna ta odporná přeplácanost všemi možnými barvami, obrázky a dalšími serepetičkami. Pro Francouzky je tohle prostě typické.
Vpadla jsem do přiděleného pokoje. Tak tady jsem strávila loňské podzimní, vánoční, jarní a kousek letních prázdnin. Ano správně… právě tady jsme loni bydleli. U úžasné rodinky Barbotinových. A hned vedle má pokoj právě má bývalá spolužačka. Adele – s výslovností Adel, pěkné jméno. Ale po dvou týdnech jsem si ji překřtila na „Á tele“! Jestli já jsem úplně blbá, tak pro ni už neexistuje přirovnání. No… možná troll.
Nohy se mi zabořily do huňatého koberce a v ten moment jsem zatoužila po spánku. Vzhledem k tomu, že za chvíli přidusá Tele se svou typickou větou: „Elizabét! Jak se mít ve škóle?“ jsem přemohla chutě a začala si vybalovat věci z Bradavic. Díky bohu za skřítky, všechno vyprané, sice pomačkané, ale vyprané.
Bradavice. Předevčírem skončil školní rok. Díky poslední Liliině akci „Pomoc profesorům“ jsme nasbírali asi 180 bodů, díky nimž jsme porazili Havraspár a vyhráli školní pohár. James samozřejmě vyhrál Famfrpálový pohár a Maggie sázku se Slughym.
S klukama se stále nebavím, alespoň holky se snažily mi zvednout náladu, když mě našly v těžké depresi s tím blbým dopisem v ruce. Donutily mě slíbit, že jim něco koupím, že nebudu dělat kraviny, že se budu snažit ty blbce ignorovat a pak do mě pěchovaly čokoládu. Vzpomínám si na svůj ne tak dávný pohled do zrcadla, kdy jsem přemýšlela o tom, kolik jsem přibrala. Ehm… asi jsem si trochu odlehčila, když sem řekla, že to bude kolem patnácti kil. Při krátké zastávce doma mi ručička váhy ukázala o rovných dvacet víc, než na konci prázdnin a já se šla v šoku doprat zmrzlinou. Štěstí, že sem nosila volný hábity, jinak bych fásla přezdívku tanker.
Rychle jsem vyházela všechna trička, kalhoty a vůbec většinu oblečení do menší komody a skříně, abych mohla vylézt na opravdu mini balkónek a prohlédnout si okolí. Moc se toho nezměnilo.
Na poli bylo zasazené obilí, les byl stále stejně chcíplý, zahrada posekaná, stromy ostříhané, bazének plný utopených breberek a listí. Ohlédla jsem se zpátky do pokoje. Stěny natřené barvou v odstínu levandulí, rámy dveří i oken společně se stropem na bílo. Naproti balkónu, tedy i mě, dveře. Na levé straně komoda, skříň, stolek s televizí. Na pravé straně postel, noční stolek, v rohu pracovní stůl s rádiem a menší lampičkou. Všechen nábytek dřevěný, ve světlé k fialové naprosto nehodící se barvě. A na zemi jeden z nejlepších koberců. Všechno kolem naprd, ale ten koberec miluju. Mohla bych se po něm válet celé dny.
„Mon dieu! Elisabét! Tu est… tu est…grosse?!“ - překlad pro francouzsky neparlující obyvatelstvo – „Můj bože! Elizabeth! Ty jsi tlustá?!“ Francouzsky umím úplné minimum, protože se se mnou většina domlouvala anglicky, ale nějaké primitivní základy by tam byly.
„Taky tě vítám Adele, ovšem, měla jsem nádherný rok,“ tak toto je ta úžasná bytost! Rachitická postava, na které je volné i oblečení velikosti S. Krátké, tmavě hnědé vlasy, s pěšinkou na straně a ulízanou ofinou, vzadu a po stranách rozčepýřené. Hnědé, vypouklé oči. Silná vrstva make-upu. Spousta a spousta barevných korálů kolem krku, fosforově zelené triko na něm ještě modré tričko na ramínka – přes to fialový háčkovaný svetřík, módně roztrhané džíny a jako vrchol zlaté balerínky. Světe div se… jí to i tak sluší.
„Prrromiň Eliss, já jen… ty jsi vášně přibrala! To nesmíme nechat jen tak! A co tvoje vlasy! To snad nemyslíš vášně!“ klid, Bětka dejchej, sedni si a dejchej. To se spraví.
„Ááá! Ty musíš se mnou jít do posilovny! Nemůžu tě nechat v tákovem stavu! A kadeřnice! Tam taky musíme jít!“
Jakkoli kafe nesnáším, tak bych si teď dala opravdu silného turka. Sledovala jsem ji jak zběsile piští a pobíhá po pokoji. Nějak už jí nerozumím, začala si tam cosik bleptat francouzsky.
„A taky obchody! Nové máme! Ale nejdřív musíš zhubnout!“ alespoň její angličtina je celkem fajn, jediná pozitivní věc.
„Nechceš radši sedět doma? Dala bych ti pár lekcí angličtiny,“ návrh by byl. Teď jestli projde.
„Děláš si ze mě legrráci? Musíš zhubnout! Jak by to lidi vzáli! Mít doma tákovou obludu!“
„Nepřeháníš to trochu?“
„A na kosmetiku! Ta je tady úžasná! Budeš jako prrincezna až pojedeš domů!“ no o tom nepochybuju. Ty ze mě uděláš podobný věšák jako jsi sama.
„Budeme se bavít!“
Mami!
°°°0°°°
Už tři dny! Tři dny žiju jako králík! Zelenina, obilí, tmavé pečivo, voda. Toť můj jídelníček! A do toho mě Adele tahá do té směšné posilovny, kde si mám pod dozorem toho debilního trenéra ničit tělo. Začínám toho mít dost. Taky jste protivní, vzteklí a otravní na celý svět, když máte hlad? Jediná pozitivní věc, kterou jsem se dozvěděla je, že jsem vyrostla z původních 160 na 165. Já vím, je to málo, ale už nebudu takový skrček.
„Elisabéth!“ vrazila ke mně do pokoje Adele, „Vahá! Stoupni si na ní!“
„Adele! Počkej s tím do zítřka! Je jedenáct večer!“
„Né! Stoupni si na ni!“
Mám dvě možnosti. Jít se zvážit hned a mít pak pokoj, nebo nejít a pak celou noc ponocovat, protože Adele se nevzdává. Fajn. Beru tu první.
Čumím… já zhubla. Ze sedmdesáti pěti na sedmdesát! Fajn… z dvaceti kilo pět dole. Teď ještě těch dalších patnáct a pak se na sebe odhodlám podívat do zrcadla.
„Zhubla si!! Já to vědělá! Takže to funguje!“
Doprčic…
°°°0°°°
Zmobilizovala jsem síly… poslední týden jsem měla pocit, že umírám hlady. Ten hlad byl nepředstavitelný. Ráno – jeden celozrnný rohlík, čaj. Svačina – pár listů salátu. Oběd – zeleninový salát. Svačina – JOGURT!!! Jediné jídlo po kterém si připadám alespoň trochu sytá. Večeře – zeleninový vývar. Konec. Finito! A chcípni si hlady!
Týden sem to přežívala, ale po těch hodinách v posilovně, kdy sem do sebe lila akorát tak nějakou sračku, která si dovoluje předstírat multivitamin jsem byla vážně hladová… Nevím, kdyby mi mé obětavé kamarádky neposílaly jídlo, asi bych vyšla na pole lovit zajíce a myši.
Moje milovaná Lily slavila svoje narozeniny… hmm. Tak skvělý dort jsem nejedla už roky a to nepočítám hromady zákusků co mi posílají ostatní! Prostě v nouzi poznáš přítele.
Adele by mě nechala chcípnout, ale hlavně že bych byla štíhlá. To se mi ale moc nedaří. Vzhledem k tomu, že mě poslední dva dny pomáhají drahé spolužačky přežít se to dramatické ztrácení kil zastavilo. Za ten týden sem zhubla 8 kilo. Matika nikdy nebyla mým koníčkem, stejně jako zdravá výživa ale počítejme společně: Jsem tady deset dní… a zhubla jsem třináct kilo. Tohle není ani zdravé a ani normální! Já bych je bila mrchy jedny francouzský! Oni do sebe perou samý mořský potvory, olizujou se nad masíčkem a já abych tam jak nějaký magor žvýkala kus zvadlýho salátu.
Mamka s taťkou se sice snaží je nějak brzdit, ale zjevně se jim to moc nedaří. Jen tak zděšeně sledují co se mnou Adele s Charlottou provádějí.
„Liz?“ ó né!
„Moment!“ bože kam ty zákusky schovat! Skříň! Naprala sem to do jedné z prázdných poliček a rychle přibouchla, „No?“
Dovnitř vešla mamka. Fajn, že by se se mnou poprvé za celých jedenáct dní rozhodla promluvit? Abych to uvedla na pravou míru. Drahá mamuška se mnou komunikovala naposledy na nástupišti a to aby mi řekla, že si mám pohnout. Taťka už byl dávno tady i s jejíma věcma, takže si se mnou taky moc nepokecal, abych řekla pravdu vidím ho jenom u večeře. No… pokračujme s máti. Nemluvila se mnou v autě, v letadle a ani po příjezdu sem. Neřekla nic proti tomu abych tady trpěla a jenom mě dycky sežehne pohledem, když něco nechci udělat… tak, a teď sem se naštvala, už jenom ten výčet mě rozžhavuje do běla.
„Nemyslíš, že už to přeháníš s tím hubnutím?“ Cože?!
„Děláš si ze mě srandu?“
„Já ne…“
„Ty si myslíš, že tady žeru ty svinstva dobrovolně? Že se třepu jak ratlík na to abych se mohla druhý den totálně zničit v nějaké připitomělé tělocvičně?!“
„Jak to se mnou…“
„Vůbec se o mě nezajímáte! Ani jeden z vás! Ty i taťka! Všichni na mě kašlete! Proč ne, že?! Vždyť Charlotte s Adele jsou prostě skvělé společnice! Vůbec se s nima nenudím! Do ničeho mě nenutí! Vždycky si s nima skvěle pokecám!“
„TICHO! Přeháníš! Charlotte mi říkala, že si začala hubnout sama! Adele tvrdí to samé! Prý se sama takhle ničíš! Chceš být anorektička?!“
Tak… tohle přehnala…
„FAJN! Já se sama dobrovolně ničím! Vidělas ji někdy jak mě zprdne, když si vezmu něco jiného než zeleninu?! Nebo suchý rohlík?! NE! Adele mě začala terorizovat už od prvního okamžiku! Do tý posilovny mě zatáhla ona! Byla to Charlotte, která mi koupila permanentu a řekla, že pokud tam nebudu chodit tak bude žalovat! NECHCI hubnout! Nebýt mých kámošek ze školy, pošla bych tady hlady! Nemám totiž ani peníze, abych si mohla jít koupit jídlo ven! Nudím se tady! Pořád zavřená! Když to tak vlastně vezmu tak chodím leda jen do tý posilky! Za celou dobu co sem tady sem nikam nešla! Tak si mě hlídají! Jak by to lidi vsáli! Mít doma tákovou obludu!“
„Mlč!“ mávla rukou směrem ke dveřím, „Co když…“
„Mi je to jedno jestli tam jsou! Vždyť jim nikdy nevadily přímé citace!“ fajn… dýchej. Klid. Liz ty máš prostě poslední týdny hádavou náladu. První holky, Lily, Poberti a nakonec mamka.
„Ale to je pravda! Já to vážně ršíkala!“ vpadla do místnosti Adele, „Co by nám řekli sousedé! Ona vypadá vážně odporně!“
Zázraky se dějí. Adele poprvé mluví před mou matkou pravdu. A podle jejího výrazu bych řekla, že cirkus teprve začne.
°°°0°°°
Cirkus byl Charlotta dostala poprvé za život seřváno. Adele taky a já se mohla po dlouhé době pořádně najíst…. ryb. Lidi jestli sem předtím měla něco proti tomu, že žvýkám salát, tak teď mám hodně věcí proti tomu abych si na talíři chytala ještě živé ryby.
Mamka se rozhodla, že mi vynahradí těch jedenáct dní, kdy se mnou praktici neprohodila slovo a vydaly sme se na celodenní výlet po Francii.
Marseille. Krásné přímořské město. Vždycky jsem tam ráda jela. Ne že by byl Martigues špatný, ale na Marseille prostě jak velikostně tak i krásou nemá. I když bych ty klidné pláže u Martiguese nevyměnila za přístavy…
„Mám toho dost,“ pleskla sem sebou na schody nějaké budovy a zabořila hlavu do dlaní. Horko lidi!!! Já chcípnu! Ve stínu je nejmíň 40 stupňů!
„Co tak na loď?“ Loď?
„Ty ses zbláznila! Nesnáším loďky!“
„Ale nemyslím nějaké malé kocábky. Myslím na jednu z těch větších támhle na břehu!“ ukázala na pár plachetnic na pobřeží u mola. Daly se pronajímat, na hodiny, dny, týdny, občas i měsíce.
„Jasněé! Vždyť my umíme ovládat plachetnici co?“ zašklebila sem se na ni. Usmála se a dala ruce v bok.
„Mladá dámo! Chodit se vám nechce, plout se vám nechce, co pět minut prohlašujete, že toho máte dost. Co byste vlastně chtěla?!“ Záludná otázka.
„Hmm… třeba nějaké osvěžující občerstvení?“
„Příště mi rovnou řekni, že máme před dovolenou vykrást banku,“ rozhodila s úsměvem rukama. No jo, já zato nemůžu, že je tady zmrzlina tak strašně drahá.
Nemusím dodávat, že nezůstalo u jedné zmrzliny a jednoho obchodu. Prolezly jsme co se dalo, vyzkoušely tuny šatů, ale žádné nekoupily. Bohužel, mamka zapomněla tátovu kreditku doma.
Seděly jsme v nějaké restauraci s krkolomným názvem, ale strašně dobrým jídlem. Naštěstí se nám podařilo si zabrat menší kulatý stolek pro dva lidi hned vedle parketu.
Venku byla černočerná noc a já úžasle sledovala pár, který tančil na parketu uprostřed místnosti. Zatímco oni váleli všechny možné druhy tance, tak já si začala uvědomovat, že neumím ani blbý valčík.
„Taky bych Michaela mohla dotáhnout na lekce tance,“ poznamenala mamka sedící naproti mně.
„Vždyť taťka umí tančit ne?“
„Jo… ale jenom waltz. Řekněme, že mi to nestačí. Strašně ráda bych si někdy zatančila třeba tango.“
„Ó, vášnivá bytost!“ rozesmála jsem se a tak tak se vyhla pohlavku.
„Tobě by taky prospěla nějaká ta disciplína! Rosteš jako dříví v lese.“
„No já zato nemůžu,“ není to špatný nápad učit se tančit. Ale neměla bych na to nervy. Krom toho, kde v Anglii a hlavně s kým bych si mohla zatančit nějaký z těch latinsko-amerických, španělských, nebo jakých to tanců? Který idiot by se to učil…
„Ženské praštěné! Co tady ještě děláte?“ přimotal se k nám můj milovaný otec, „Hledám vás po celém městě!“
„Sedíme a sledujem,“ usmála sem se na něj a napila se džusu.
***
Probudila sem se naprosto dokonale zničená. Prostě na dlouhé pochůzky městem nejsem zvyklá. Navíc jsme „domů“ dorazili kolem dvou a v osm se tady musí vstávat. Peklo.
Pomalu sem se začala soukat z postele, když mi Adele vrazila do pokoje.
„Dobrré rráno!“ strhla ze mě peřinu, téměř mě odhodila pryč a ustlala mi postel. Toto není normální. Jí někdo musel přetáhnout po hlavě železnou tyčkou.
„Dneska půjdeme na kosmetiku! Pak na pláž a pak můžeme na párrty!“ oho! Dobrovolný manažer se hlásí do nechtěné služby!
„Hele! Já dneska nikam nechtěla!“
„Ale Eliss! Přšece nebudeš sedět doma! Podívej se na sebe! Vždyť vypadáš strrašně!“
„Hele uznávám, že nejsem nějaká kráska, ale nepotřebuju utrácet tisíce za kosmetiku!“
„ELISS! TY TAM PŮJDEŠ!“
„Dobře!Fajn!“ já se jí normálně bojím!
„Adele, nepřipadá ti blbé jít na kosmetiku a pak na pláž? Co takhle jít napřed na pláž a trochu se opálit než nám upraví fasády?!“ proboha ať mě netáhne do toho debilního salónu!
„To vůbec není špatný nápad!“ rozzářila se a okamžitě změnila kurs. Celou dobu za ní i přes svou váhu vlaju jak hadrová panenka. Nesnáším, když si se mnou někdo dělá co chce. Krom toho se zdá, že návrh na dnešní den si nevymyslelo Tele, ale navrhla ho mamka! Tomuhle se říká zrada!
„Bože to je pařák,“ neuvěřitelně horký vzduch mě praštil do tváře. Po rozžhaveném písku jsem horko těžko klopýtala za Adele a doufala, že konečně zakotví.
„Tady!“ zastavila se na místě, vytáhla deku a rozhodila ji na zem. V momentu, kdy jsem si na ní sedla se dostavil pocit brzkého uškvaření. Tohle je vražda.
Ani sem se nemusela namáhat zrcátko abych věděla jak vypadám. I to tenké triko, které jsem si navlékla přes plavky bylo totálně propocené a nepříjemně se na mě lepilo. Vlasy, které vypadly z culíku se mi lepily po celém xychtu. Nohy spálené už za těch 5 minut chůze venku… nesnáším hic. Adele byla stejně svěží jako by se nic nedělo, ztrhala ze sebe oblečení a vběhla do moře.
Nebyl to tak špatný nápad jít na pláž. Řekla bych, že vypadám opáleněji… eh… no záleží na jakých místech. Tam kde se jaksi nedostávalo krému byly krásně do červena ožehnutá místa. Ostatní bylo v pohodě, moře osvěžující a přitom teplé, písek už není tak žhavý, já přestala nadávat a Adele se zklidnila.
Tvrdly sme tady už skoro 6 hodin. Za vlast padl celý opalovací krém – téměř půl litru. Vlasy mám téměř bílé a dovolila bych si prohlásit, že si co nejdříve koupím sluneční brýle, protože po těch pár hodinách opalování vidím všechno s nádechem zelené barvy a k nim přiberu jiné plavky. Mé milované palmové jsou mi malé a připadám si vedle super štíhlé Adele jako hroch narvaný v neoprenu, obzvlášť trapné chvíle zažívám, když se k nám, byť jen na chvilku, připojí přátelé mé francouzské „manažerky“. Vždycky k nim radši otočím své celulitidou postižené pozadí, abych neviděla ty jejich úšklebky.
„Elisabet?“ ozvalo se to stvoření vedle mě.
„No?“
„Jak je?“ musela sem se usmát, tak debilně položený dotaz.
„Roztíkám se,“ poznamenala sem a otočila se na záda aby si moje oči mohly od toho světla na chvíli oddechnout.
„Tak to už bychom měl vyrrazit,“
„Poneseš mě?“
„Ne,“ to je krutost! Zatáhne mě sem, zničí mě ve vodě, slunko mě totálně domasakruje a nakonec se musím domů dopravit po svých. Peklo.
****
Rychlostí retardovaného slimáka na sebe opatrně navlíkám kraťasy. Bože to je bolest! Nesnáším spáleniny! Bohužel moje stehna je asi doslova přitahujou. Není léto kdy bych se nespálila a vždycky na těch samých místech.
„Liz?“ ozvalo se zezdola. Někdo řval zpod schodiště.
„Nó?“ co bych se namáhala lézt za hlasem, když hlas nehodlá přilézt za mnou.
„Půjdeš s náma na pláž?“ aha.. takže to bude mamka. Protože písmeno ‚ž‘ zaznělo poněkud čistě na to aby ho mohla vyslovit Charlotte ( její ‚ž‘ připomínalo ch, ž, š dohromady) nebo Adele (u ní to bylo jenom to ž a š dohromady)
„NE! Sem dokonale spálená a nepotřebuju to ještě zhoršovat!“
„Dobře!“
Asi po deseti minutách šíleného pobíhání zaklaply dveře a v domě nastalo úděsné ticho. Zamířila sem do přízemí, z mrazáku si ukradla trochu ledu, zamotala ho do dvou tenčích utěrek a chladila si spáleniny – vždycky začínaly kousek pod kyčlí a pokračovaly na boky. Dva celkem úzké pásy po obou stranách těla, s menší mezerou v místech kde byly plavky, tak pitomé červené nic, které leželo na tom nejblbším místě… bocích… tam kde se o ně dřely kalhoty.
CRRRN!
„DO PRDELE!“ zařvala sem a vylezla zpátky do křesla. Debilní telefon! Nesnáším to! Prostě nesnáším! Šoky nenávidím a čím sem starší tím je to horší!
CRRRN!
Zvoň si smrade! Stejně tě nezvednu! Co bych z toho měla. Loni sem náhodou z čirého zvyku telefon vzala… ze sluchátka se mi do ucha vyvalila ohromná spousta francouzských slov, kterým sem neměla šanci ani zdaleka porozumět a ten někdo telefon zavěsil. Přihnala se Charlotte a dostala sem sprda, že telefony nemám zvedat. Zbytek už sem nerozuměla, protože jak říkám – její angličtina je naprosto úděsnou smíchaninou francoužštiny s angličtinou.
CRRRN!
CRRRN!
CRRRN!
CRRRN!
PÍP!
Jé! Příjemná změna! Záznamník nastartoval! Charlottino vyzvání k zanechání vzkazu bych se mohla pokusit napsat a možná i přeložit, ale proč tolik námahy, když stačí říct jen: „Blah blah blah,“ efekt to má stejný.
PÍP!
„Ahoj holky!“ TAŤKA! Spáleniny, nespáleniny, led, neled, hnala sem k telefonu jak smyslů zbavená.
„Nevím proč to nikdo…“
„TATI!“
„Věděl sem, že tam někdo bude… Proč si ten telefon nezvedla?“
„Jak mám vědět, že si to ty? Víš přece, že mám zakázaný na telefon šahat.“
„No to je jedno. Vyřiď Kate, že ve Francii budeme jenom do konce příštího. Vím, že ona už svoji práci dodělala a já právě taky. Charlotte asi bude naštvaná ale zkuste jí nějak rozumně podat, že dům bez tebe je kus ráje.“
„Héj! To bylo hnusný!“ ze sluchátka se ozval pobavený smích. To je hnus toto. Já bych ho zaškrtila. Ale pocit, že vypadnu od těch dvou mentálně postižených příšer, přehlušil aj uraženost nad blbým vtípkem.
„Prostě to vyřiď ano? Kde vůbec jsou ostatní?“
„Před půl hodinou vypadly na pláž, já radši nešla. Solidně sem se spálila už včera.“
„Skvěle! Doufám, že tě to bude bolet až do soboty, abyste zase neutratily hromadu peněz za hadry!“
„Taky tě mám ráda.“
Komentáře
Přehled komentářů
tyd je to vážnš super a vůbec to není nudný!!!!
super
(Padfoot (http:/padfoot-prongs.blog.cz), 23. 7. 2007 9:22)Nevim co pořád meleš že tě nic nenapadá a pak tady napíšeš kapitolu, kdyby tě nic nenapadalo tak by si to nenapsala to mi věř. doufám, že bude co nejdřív další kapitola a to k čemukoliv
Btw Janie
(Susie, 22. 7. 2007 18:27)Já jsem asi přeskočila tu poslední větu :D Bo předtím jsem ji stoprocentně nečetla! :D
Co???
(Susie, 22. 7. 2007 18:26)To pasu-Hanka: Nejsou náhodou prázdniny? a ty počítáš kila a ještě k tomu ne svoje... Eh... :D
:) to pasu-Hanka
(LilyJane, 22. 7. 2007 16:27)Ty si skvělá! :D:D Ty sis dokonce spočítala! :D:D Tleskám ti! :D Ale vem si, že i když si štíhlá tak vedle vychrtlé holky působíš jako tanker, eště když máš malý plavky.. :D To znááám až moc dobře. Mám dvě kámošky - obě štíhlé ale jedna až moc... a když sou v plavkách tak vypadají jako Laurel a Hardy. :D
...
(pasu-Hanka, 22. 7. 2007 16:14)Je to skvělá kapitolka, vážně moc. těším se na další :D Jo a to jak Liz posilovala...vrátí se k tomu jetě někdy vůbec??? vždyť se pořád popisuje jako nějakej...eh...hroch (?) a má takovejch (kolik?)...58 kg??? nevím, ale myslím, že tak nějak ne? nějak se v tom přestávám orientovat :-) jinak ta kapča je fakt moc hezká těším se na další, tak snad bude co nejdříve ;-)
Susie :D
(LilyJane, 22. 7. 2007 15:31)V klidu... tady není co chápat :D. Vždyť už sem ti řekla, že já píšu jen takový nic moc vyprávění. Tady si nemusíš namáhat mozek páč stejně tě napadne jenom jedno slovo "kravina" :D.
Ojojoj
(Susan, 22. 7. 2007 15:24)Jde to se mnou z kopce... Ale já prostě nepochopila skoro nic z toho, co tu bylo psaný :D
Perfektní
(III, 22. 7. 2007 14:17)SKVĚLÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
hej!!
(Hayddé, 23. 7. 2007 19:37)