28. kapitola
Zrzka, převlečená do jednodušších splývavých šatů, jež se moc nelišily od těch svatebních, přešla lázeňský pokoj ve kterém s Jamesem hodlali strávit své líbánky, vypla světlo a postavila se k oknu.
Byl to menší hotel, v němž se ubytovávali převážně mladé páry a nebo jen důchodci, kousek za ním se rozkládal nádherný smíšený les a jezero ve kterém se dalo koupat. Člověk potřeboval chvíli nato aby se po asfaltové cestě dostal k samotným lázním a do menšího městečka.
Pokoj byl velmi útulný, stěny laděny do broskvové barvy, nábytek z masivního světlého dřeva, velký krb, pár menších skříněk, koupelna – úplně stejná jako pokoj sám, jen jí zvětšovalo velké zrcadlo nad prostornými umyvadly.
Ucítila kolem pasu silné ruce, chytla je Nemluvili… jen stáli a vychutnávali si ten klid. Dlouho si tohle nemohli dovolit, proto byla tahle chvíle jako pohlazení na duši. Přitiskli se k sobě ještě více. Koukali z okna a zdálky si prohlíželi osvětlené městečko pod nimi.
Zavřela oči. Mohlo by to takhle zůstat navěky, ten klid, pohoda… to je něco co jí poslední týdny chybělo, opřela se o Jamese a on si položil obličej do jejích voňavých vlasů. Vdechoval tu vůni a stále nemohl uvěřit tomu co se stalo. Je jeho. Jeho žena… už mu ji nikdo nikdy nevezme. To o co tolik let stál je skutečností.
„Miluju tě,“ pronesl do ticha. Cítil jak mu pevněji sevřela ruce, usmála se a otočila hlavu tak, aby ji mohl políbit. Jeden polibek ale přešel v další a další čím dál prudší a vášnivější. To už stáli čelem k sobě a přitisknutí tak, že by mezi nimi neprošlo nic… Odněkud se ozvala hudba. Lily položila hlavu na Jamesovu hruď a rukama ho pevně chytla okolo krku, on své ruce nechal na jejím pasu a společně se začali pohupovat do rytmu.
„Miluju tě…. víc než svůj život,“ promluvila po chvíli, „Nedokážu si představit co bych dělala, kdybych tě neměla. Kdybych ti nikdy nedala šanci, nepochopila bych jak skvělý člověk jsi.“
Prstem ji zvedl obličej tak, aby se jí mohl podívat do těch nádherných zelených očí. Překvapilo ho, že se v nich třpytily slzy. Nepromluvil, místo toho ji znovu políbil.
Tiskli se k sobě tak, že téměř nemohla dýchat, ale nevadilo jí to. Nedokázala se od něj jakkoli odpoutat, byl její život a doufala, že tohle nikdy neskončí.
Vzal ji do náručí a jemně položil do peřin, jenže nepočítal s tím, že se ho bude stále tak pevně držet a díky tomu, že mu podjela noha si na ní plnou vahou lehl. Zasmála se,
„To jsi vážně tak neschopný?“ zašeptala větu, kterou mu řekla tehdy ve sněhu, když se dali poprvé dohromady.
„Paní Potterová, to není k smíchu,“ ušklíbl se a políbil ji na krku. Téměř zapředla jako kočka.
„Tohle se mi líbí,“ poznamenal znovu, když sjel jednou rukou na její pravé stehno a ucítil pod šaty podvazek. Se smíchem se dal do práce s jeho sundáváním. V té chvíli nenápadně sáhla na stolek vedle postele a rychle si stříkla trochu parfému na obě strany krku, lahvičku hned hodila někde mimo a jen doufala, že se nerozbila. I když koberec byl dostatečně měkký, takže by snad neměla.
Jakmile se její manžel opět vrátil hlavou tam kde měl, začal ji vášnivě líbat a jeho pátravé ruce začaly hledat zip šatů. Vrátila mu ruce zpět do předu, ale znovu byly na jejích zádech, vrátila mu je asi čtyřikrát a pak to vzdala.
„Lásko. Tyhle šaty zapínání nemají,“ podotkla, když ji nechal promluvit. Pochopil až nezvykle rychle a téměř okamžitě jí z nich vysvlékl. Ona také nebyla pozadu, kromě slipů mu nic nezůstalo. Byli jen v prádle a ta rychlost se kterou se zbavili svých svršků se rapidně snížila. Vychutnávali si momenty, kdy pro ně neexistoval nikdo jiný než oni dva… následovala nádherná noc, na kterou budou v myslích vzpomínat ještě hodně dlouho.
***
„Pane!“ ozval se na chodbě hlas doktora. Sirius se vymrštil na nohy šílenou rychlostí.
„Ano?!“
„Vaše žena je momentálně na oddělení, nerodí, to nejspíš ještě nějakou dobu potrvá. Pokud chcete, můžete za ní jít,“ usmál se na něj, „Ale varuji vás! Rodičky nebývají moc příjemné.“
„Děkuju,“ vyhrkl Sirius a vydal se za Rose.
Byla převlečená do nějaké nemocniční košile, ležela na posteli a v pravidelných intervalech sténala bolestí, jež stále sílila.
„A – ahoj!“ dostal ze sebe po chvíli.
„Nazdar! My sme se ale dlouho neviděli co?!“ ušklíbla se, v zápětí se jí ale tvář zkřivila bolestí.
„Co pro tebe můžu udělat?“ přešel k ní. Pevně ho chytla za ruku,
„Zůstaň se mnou, hlavně nikam nechoď!“
***
Blonďatá dívka seděla na malém balkónu u svého pokoje, z modrých očí jí tekly proudy slz. V ruce svírala dopis od Natali. Nemohla uvěřit tomu co se děje… Lily si bude brát Jamese, Rose už se blíží termín porodu… a ona tam chybí. Její nejlepší a vlastně jediné kamarádky prožívají nejšťastnější období svého života a ona je jinde.
Sklopila hlavu nechala na pergamen dopadnout pár hořkých slz. Chtěla zpátky, chtěla být s nimi. Radovat se, být šťastná. Přitáhla si kolena k sobě, jednou rukou je objala a opřela si o ně hlavu.
Proč vlastně odjížděla… měla se vzepřít. Opustila ty, které tolik milovala jenom kvůli rozmaru rodičů.
„…Lily si 3. listopadu bude brát Jamese…“
Vzpoměla si na jejich dávný slib - Až se budeme vdávat, půjdeme si navzájem za družičky! Jako by jí někdo do břicha vrazil nůž a pomalu s ním otáčel. Rose bude mít děti a ona je nikdy nepozná. Nával vzlyků jí zcela ochromil. Doufala, že se něco stane… cokoliv a ona je bude moct znovu spatřit. Znovu se s nimi obejmout a říct jim jak moc je má ráda, jak moc pro ni znamenají....
Vyčerpaná sova sedící na zábradlí nespokojeně zahoukala. Sabrina se donutila zvednout a pustit ji do pokoje, kde byla v misce voda i nějaké soví mlsky. Sama se svalila na postel.
‚Kterého dneska vůbec je?‘ její pohled padl na velký nástěnný kalendář s květinovými motivy a následně na budík u postele, jež ukazoval dvě hodiny ráno.
„Hodně štěstí paní Potterová, dnes je váš velký den,“ promluvila do ticha a z očí se jí zpustily další přívaly slz.
***
Rose se znovu svíjela na posteli v příšerných křečích. Šedé oči ji vyděšeně pozorovaly. Neměl daleko k absolutní panice, nedokázal se dívat na to jak trpí. Dožadoval se všech možných doktorů, ale nepochodil. Nejméně tisíckrát se zařekl, že žádné dítě už nikdy nechce.
Do místnosti najednou vešla jakási sestra.
„Myslím, že je čas paní.“
„Konečně! Už jsem si myslel, že ji tady necháte trápit dál!“ mračil se Black.
„S dovolením,“ pokusil se Siria odstrčit starší doktor.
„On nikam nepůjde!“ vyjela po něm Rose okamžitě a přerývavě dýchala, z čela jí stékaly pramínky potu a v obličeji měla stále ten útrpný výraz.
„To je samozřejmé paní…“
„Rose,“ kývla hlavou.
„Peter,“ představil se jí, „Ale váš manžel, nebo kdo to je si musí obléct plášť a roušku, navíc vás musíme dostat na sál,“ mluvil neuvěřitelně klidně a také se tak choval. Naproti tomu Sirius šílel.
***
„Co myslíš?“ vydechla zrzka a spokojeně se přimáčkla ke svému manželovi a zajela mu prsty do vlasů, „Co naši drazí přátelé právě podnikají?“
S úsměvem jí políbil na čelo.
„Vsadil bych se, že Rem pobíhá po ministerstvu a shání nějaké lejstra, které se někam ztratily. Alex je někde, kde je plno ženských a Sirius si doma spokojeně žije s Rose,“ vyjmenovával potichu, „Pak je tady ještě Peter… ale o něm sem už dlouho nic neslyšel. A ani mi to nevadí.“
„No prostě klasika,“ usmála se.
„Drahoušku jsou tři odpoledne a my ležíme v posteli,“ rozesmál se James, „Tohle není klasika… půjdeme na menší procházku a provětráme kosti!“ vyprostil se z Liliina sevření a vstal.
„Nééé! Nechoď nikam! Mě je tady s tebou stejně nejlíp,“ chytla ho za ruku a stáhla zpátky.
„Slečno! Eee! Paní!“ potřásl hlavou James a Lily se rozesmála.
„Tady je něco k smíchu?“ stáhl ji pod sebe.
„Když ty si takové trdlo! Nééé! To lechtá! Nech toho!“
Oba se skvěle bavili, nikdy jim nebylo lépe. Celý den se váleli v posteli a jen párkrát se donutili vstát aby se najedli nebo zašli do koupelny. Tohle se jim v Godrikově dole nemohlo stát. Tam byli permanentně pod dohledem sousedů, rodičů, přátel.
„Miláčku! Kocourku! Lásko!“ zkoušela na co James uslyší, ale bez výsledku, k jeho překvapení si ho ale náhle přitáhla a políbila.
„Hmm… Tohle se mi vážně líbí,“ poznamenal spokojeně.
„Věříš, že mi taky?“
***
Sirius roztřeseně seděl na lavičce před porodním sálem. Nakonec ho tam nepustili, protože nastaly nějaké komplikace, či jak to ten doktor nazval. Děkoval bohu, že tam nemusel, nejspíš by omdlel. Ze zoufalosti zavolal svým přátelům, jenže ti se dosud neobjevili.
Ze sálu vyběhla sestřička, usmála se na něj a pokračovala v běhu někde do budovy.
„Siri!“ objevil se na začátku chodby Remus s Alexem a za nimi Natali.
„A.. ah…“ koktal. Jeho přátele se usmáli.
„Uklidni se kamaráde. Vypadáš jako bys měl rodit ty sám!“ poplácal ho Alex po rameni a sedl si vedle něj.
„Kdybys ji viděl, jak křičela bolestí,“ sklopil hlavu.
„Sirie, ona to zvládne,“ Nati si dřepla před něj a usmála se, „Rose je bojovnice, nikdy se nevzdává, spíš se bojím o tebe,“
„To je pravda. Na a pij… snad tě to postaví na nohy,“ strčil mu Rem do ruky kelímek s kávou, „Tahle dávka by porazila i koně.“
„Fakt díky,“ ušklíbnul se, ale přesto se napil.
po pár hodinách…
Natali seděla na lavičce s hlavou opřenou o Removo rameno. Spala… stejně jako ten, který jí poskytoval pohodlnou opěrku. Alex to už taky vzdal a poddal se spánku. Jen Sirius se nemohl uklidnit. Přecházel po chodbě sem a tam, občas si na chvíli sednul, ale hned zase vstal. Bylo strašně pozdě večer ale na něj únava nepadala, nevěděl jestli za to vděčí té kávě od Remuse, nebo jen strachu o Rose.
Do sálu pořád vcházely a vycházely sestřičky, občas se objevil i nějaký doktor, ale jen se mihnul kolem a na žádné povídání neměl čas.
„Sedni si už prosimtě,“ něčí ruka ho chytla za rameno. Málem leknutím nadskočil.
„Promiň,“ ušklíbla se černovláska, „Nechtěla jsem tě vyděsit.“
„Myslel jsem, že spíš.“
„Spala sem, na rozdíl od tebe. Vypadáš strašně, vážně si nechceš alespoň na chvíli zdřímnout?“
„Chtěl bych, ale nemůžu. Chci vědět co s ní je.“
Natali se na něj usmála, zatlačila na lavičku a objala ho. Zavřel oči a v ten moment usnul.
„Blahopřeju taťko!“ křenil se před ním Alex.
„Co? Cože?“ mrkal na něj překvapeně.
„Zatímco ty si tady spokojeně zařezáváš, tak se ti na světě objevila rodinka kamaráde.“
„CO?!Kde je Rose?!“ vystřelil ze sedačky. V tu chvíli mu bylo okolí naprosto ukradené.
„Je mi líto, ale k ní budeš moct až zítra. Porod ji strašně vyčerpal…“ vpadl před něj Remus a zastavil ho před zběsilým hledáním snoubenky, „Říkal doktor,“ dodal hned, „Nic podrobného nevíme, jen to, že děti sou na světě a že je Rose v pořádku.“
Chvíli bylo absolutní ticho…
„Jak děti?! Snad dítě ne?“ z šedých očí se dalo vyčíst jediné – obrovské překvapení a úleva zároveň.
„Děti… máš dvojčata kamaráde!“ rozesmál se Alex a poplácal ho po ramenu, „Činil ses jen co je pravda!“
Komentáře
Přehled komentářů
Nevím co bych dodala. Celý příběh jsem zhltla jedním dechem a už se těším na další :o)
štveš mě!!
(Hayddé, 21. 4. 2007 16:44)má milá,tak teď už mě vážně štveš!Měsic pryč a kapitola nikde!
Plosim,plosim...
(Hayddé, 27. 3. 2007 20:33)Chtěla sem se zeptat,jestli bych tvou povidku mohla dat na svuj blog,pač je to ma nej povidka...ale asi ne co..dyžtak napiš na email-Vsetickovamarta@centrum.cz nebo na blog www.haydde.blog.cz Děkuju
.......
(barbora, 19. 3. 2007 18:23)paradne!dvojicky to je super:) dufam ze dalsia bude skoro
pasu-Hanka
(nááááááááááááááááádhera, 19. 3. 2007 17:41)supééééééééééééééééééééééééééééééééééér. už aby tu byla další!
Janie!!
(Susan Topperová, 19. 3. 2007 13:27)Štveš mě, má drahá... už je mi jasný, proč těch jmen na výběr bylo tak moc :DD Booože... dvojčata... dobrý, no :D Tak blahopřeju Siriovi i Rose! A taky tobě... žes to tak hezky vymyslela a napsala :))
Tak to je...
(Verča, 18. 3. 2007 21:27)hustý, božíí, no prostě je to suprový a už se těším na další..
no komment...
(Hayddé, 18. 3. 2007 19:10)Mé srdce plesá!!!toto je má nejoblíbenější povídka a je naprosto supr!KOnečně sem se dočkala další kapitoly....Maš ju fakt dobrou!!!si ju musim přečist eště jednou
.....
(Phee, 18. 3. 2007 19:08)no teda, ty sa cim dalej tym viac prekonavas, to ze Rose so Siriusom budu mat dvojicky som vobec necakala:DDD uz sa tesim na dalsiu kapitolku:DDD
super
(Ililik (www.ililik.blog.cz), 28. 4. 2007 22:36)