Ráno u snídaně jim sovy roznesly rozvrhy. Žádná sláva to nebyla, ale mohli dopadnout i hůř.
„Skvěle! Hned po ránu máme dějiny! Se můžeme prospat ještě víc!" zaradoval se Sirius.
„Jo. A já abych vám potom půjčoval svoje poznámky," vzdychl Remus.
„Ale no tak, Náměsíčníku! Netvař se tak zničeně! Vždyť ty by sis je stejně dělal. A když už je máš, tak je škoda je nevyužít!" snažil se ho povzbudit.
„Alexi? Kdes byl celou noc?" změnil téma James.
„Celou? Pokud si to dobře pamatuju, tak jsem se vrátil kolem půl jedný!"
„A kdes byl do té doby?" zeptal se znova. Alex nahodil úsměv, který říkal vše.
„Radím ti dobře, přestaň se tu tak culit nebo si vykloubíš čelist," klidnil ho Remus.
„Takže tě přece jen odtáhly ty holky..." usmíval se Sirius, zatím co Alex spokojeně pokýval hlavou a zasněně pozoroval stěnu za ním. Nejspíš vzpomínal na včerejší noc. Pomalu dojedli a zvedli se k odchodu. U dveří je však málem smetla Lily. Rose se Sabrinou a Nat byly o hodně pomalejší, takže se jim snadno vyhly.
„Mám menší dojem, že tady někdo zaspal," poznamenal Alex, když se kolem něj prohnaly. Všechny popadly topinky a tentokrát už pomaleji vykročily na hodinu.
„Nevíte někdo, co máme teď za hodinu? My jsme totiž nedostaly..." Lily ani nestihla doříct větu a James už jí podával čtyři rozvrhy.
„Jé! Díky!" usmála se na něj. Zdálo se, že James na chvíli přestal žít. Ale hned se zase vzpamatoval a úsměv jí oplatil. Sirius na něj významně pohlédl. Nestávalo se často, že by se na sebe tihle dva usmívali. Společně všichni dorazili do učebny Dějin. Zabrali si poslední lavice a zaujali svou obvyklou polohu - nohy na stůl, zaklonit se na židli, opřít si hlavu o ruce a usnout.
'Takhle by to mohlo vydržet alespoň do pololetí...' pomyslel si James a se spokojeným úsměvem se kolébal na židli.

Ani se nenadáli a měli několik týdnů školy za sebou. Bohužel to nebyla, jak si James přál, žádná pohoda. Už teď byli všichni naprosto vytíženi. Všichni učitelé se vymlouvali na to, že budou za chvíli skládat OVCE a potřebují si všechno procvičit. Takže si vymýšleli všechno možné i nemožné, hlavně když to bylo těžké.
Například v Péči o kouzelné tvory si Petersonová vymyslela, že když už jsou tak pokročilí, tak by si mohli vyzkoušet, do jaké zvířecí formy by se mohli jednotliví studenti proměňovat, pokud by byli zvěromágy. Od normálního kouzla zvěromágů se to lišilo pouze tím, že to byl jen pokus. Kouzelník v této formě strávil nanejvýš deset minut.

Do příští hodiny se měli naučit jeho formuli – která ovšem byla dlouhá několik řádků. Což nebylo zrovna lehké k zapamatování. Zvláště, když to bylo v latině.

V Nebelvíru se našli pouze dva lidé, kteří všechno stíhali bez újmy - Remus a Lily.
„Lily, prosím dej mi opsat ten tvůj esej do lektvarů! Prosím! Já se vážně snažím, ale pořád mám jen jednu stránku!" prosila už velmi unavená Rose.
„Počkej chvíli..." odpověděla jí a odběhla do ložnic. Za několik vteřin před ní přistála nějaká kniha... spíš tedy ohromně tlustá bichle, která málem prorazila desku stolu.
„Co to je?" zeptala se zmateně.
„Kniha o lektvarech - úplný přehled. Najdeš tam o nich absolutně všechno, přísady, příprava, účinky, k čemu jsou, a tak dále."
„Skvěle. To budu hledat ještě týden, než najdu to, co potřebuju," upřela na knihu zoufalý výraz. Lily se nad ní slitovala a nalistovala příslušnou stránku.
„Díky!" rozzářila se Rose a začala opisovat. Naopak Natalie s hlasitým křupáním zvedala hlavu od pergamenu.
„Ano!" oddychla si a protáhla se. Popraskala jí další hromada kostí a kloubů - hotová symfonie.
„Jdu si lehnout. Dobrou..." prohlásila a prudce vstala z křesla.
'PRÁSK!' ozvaly se její kyčle tak nahlas, až půl Nebelvíru nadskočilo.
„Do prdele, Natalie! Můžeš na chvíli přestat praskat?! Já se snažím pracovat!" vyjel na ní Sirius, který měl příšernou náladu. Za trest musel mít esej dvakrát tak delší než ostatní, z jednoho prostého důvodu - ‚nechtěně‘ vylil Slughornovi zmenšovací lektvar do klína. Ušklíbl se 'patří mu to... šmejdovi'.
„No jo, furt," odpověděla mu a vykročila směrem k dívčím ložnicím.

„Zešílím," oddechl si Alex.
„To nejsi sám," usmála se na něj sestřenka.

„Ty nepíšeš úkoly?"
„Ne. Já už je všechny mám."
„CO?! Kdys to, prosím tě, stihla?"
„Píšu je hned v ten den, co nám je zadají a mám po práci. Nekašlu na to do poslední chvíle, jako vy."
„Jdu si lehnout. Kdo se přidá?" vzdal to Sirius. Ozval se však jen Alex s Remusem.
„Ty nejdeš, Jamesi?"
„Ne... Zkusím to nějak dodělat. Chybí mi už jen kousek," řekl jim důvod a nechal odejít.
„Mám to!" zavýskla si Rose. „Dík za tu knížku!" objala Lily a zmizela v ložnici. James se znovu vrátil ke své eseji. 'Už jen kousek... jen kousek!' zoufal si v duchu.
Lily už se taky zvedla, jenže jí Jamese přišlo líto. Položila před něj tu samou knížku, co půjčila Rose. Vděčně se na ni usmál. Nechápala, jak ho dřív mohla nenávidět. Vždyť je tak fajn...

***

„Mandragora... mločí žluč... snížit teplotu..." mumlala si Lily a míchala lektvar, který pomalu začal nabývat své obvyklé barvy. Usmála se, nikdy se jí nestalo, že by se spletla. „Hnis z dýmějových hlíz... Trošičku prášku ze skaraba... Tak a je to hotové! Jdu si opláchnout ruce." Byla spokojená sama ze sebou. Nejrychlejší ze třídy, samozřejmě až po Snapeovi. Vůbec si nevšimla, že někdo něco dělá s jejím lektvarem.
James se strašně nudil a tak dostal nápad, že by mohl Lily do lektvaru přisypat ještě trochu víc prášku ze skaraba. Samozřejmě, že svůj nápad hned uskutečnil.
„Slečna Evansová už má hotovo? Tak pojďte, vyzkoušíme váš lektvar jako první." Nevěděla jak to dokázala, ale jisté bylo, že si ji Slughorn oblíbil. Dokonce se jí několikrát, když na ní dělal Potter pitomé narážky, zastal.
Nalila svůj lektvar do zkumavky a šla k profesorovi. Ten si lektvar pořádně prohlédl a dvěma kapkami ji pokapal ruku, která se měla zvětšit. Místo toho ale pocítila nesnesitelnou bolest. Spadla na podlahu, protože se nebyla schopná udržet se na nohách. Našla odvahu a podívala se na ruku. To, co uviděla, ale její ruka vůbec nebyla... vypadalo to jako nějaká tlapa... ostré drápy... šedá kůže... Odvrátila hlavu a kousla se do rtu, aby nezačala křičet. Kdyby jí alespoň přestala bolet!
„Pane Evansi! Odveďte tady slečnu ihned na ošetřovnu!" zaburácel profesor. Alex Lily popadl, doslova vytáhl na nohy a pomalu odvlekl pryč ze třídy.
James si všiml, že jí ze rtu tekla krev. Zděsil se. Tohle přece nechtěl! Nevěděl, že to budou zkoušet na sobě!
„Kdo to provedl?! Kdo slečně Evansové do lektvaru přisypal mnohem více prášku ze skaraba?!" běsnil Slughorn dál. James se postavil. Natalie, Rose i Sabrina ho probodly příšernými pohledy.
„POTTERE! Já nad tou vaší blbostí prostě nenacházím slov! Vy jste tak nepoučitelný idiot, až to bolí! Příští středu v sedm se hlaste u mě v kabinetu! Dostanete takový trest, že se vám o něm bude zdát ještě nejmíň měsíc! Sedněte si!" řval na něj.
James se sesul se na židli. Jestli měl doteď u Lily nějakou šanci, tak po tomhle o ní definitivně přišel. Po hodině se k nim na chodbě připojil Alex.
„Řekněte mi, kterej kretén jí to udělal! Nezabiju ho... Slíbil jsem Lily, že jí nechám, aby si to s tou osobou vyřídila sama, ale pekelně ho seřvu!"
„To jsem byl já." ozval se smutně James. Alex se na něj vztekle podíval a hodlal se do něj pěkně obout, když však uviděl jeho smutný výraz, pochopil, že to asi tak nemyslel.
„Ty jseš vážně idiot! Víš, jak sis to teď u ní podělal?!" řekl jen. James na něj nedůvěřivě pohlédl. „ Jamesi... Tuším, že tys nevěděl, co se jí může stát. Vlastně nikdo nevěděl, že se ten lektvar bude zkoušet přímo na nás samotných. A stejně pochybuju, že zrovna ty by jsi chtěl Lily nějak ublížit..."
„Díky..." odpověděl mu jen.
„Za co?"
„Že's mě nezabil..."
„Ty jseš cvok! Ale teď si dej vážně bacha, jestli si tě holky odchytí, vyškrábou ti oči! A bude jim jedno, co jim Lily řekla!"
„Tak to jsem odtušil, ale přece jen bych se jí měl jít omluvit."
„S tím souhlasím. Pro jistotu ale půjdeme s tebou!" rozhodl Alex, Sirius i Remus přikývli. Peter s nimi nebyl, nějak se jim začal vyhýbat, nevěděli proč... ale stejně jim to bylo jedno.
„Tak po večeři, jo?"

Jenže odpolední vyučování jim odpadlo a James už to chtěl mít co nejdřív za sebou. Nikomu než svým přátelům a rodině se neomlouval, takže to nebylo zrovna jeho nejsilnější stránkou. A proto po vyučování, místo na oběd, zamířil opačným směrem do ošetřovny. Před dveřmi se zastavil, aby nabral odvahu a opatrně nakoukl dovnitř.

Lily seděla na lůžku a četla si nějakou knížku, držela ji jen jednou rukou. Tu druhou měla zamotanou v obvazech. James pomalu vešel a potichu za sebou zavřel.
Udiveně na něj pohlédla.
„Co ty tady děláš?"
„Já jsem se ti přišel omluvit za ty lektvary. Nechtěl jsem ti to způsobit. Nevěděl jsem, že to budeme zkoušet na sobě. Promiň..." vychrlil ze sebe, než vůbec stačila zareagovat vypadl z místnosti a zdrhal do společenky.

Lily zaraženě hleděla na dveře. To bylo poprvé, co slyšela Pottera někomu se omluvit. Samozřejmě na něj měla vztek, ale omluvil se jí. Což u něj hraničilo se zázrakem.
'Alespoň svědomí má, když už nic...' pomyslela si a opět se vrátila k četbě, i když jí to po tomhle vyrušení problémy dělalo problémy.

James se udýchaně svalil do křesla. Teď už záleží jen na ní, jestli mu odpustí. Doufal, že ano. Úkoly žádné nedostali, takže se zvedl a zamířil do ložnic. Ve dveřích ho málem sejmul noční stolek, který se stěhoval k Siriově posteli.
„Co to děláte?" zeptal se překvapeně a snažil se nerozkašlat. Po celé místností se totiž v obrovském množství vířil prach.
„Uklízíme!" ozval se odněkud z šera Remus.
„Vždyť od toho jsou tady skřítci!" namítal pořád.
„BYLI! Mluv v minulém čase! Holky ukecaly Brumbála, aby jim zakázal sem chodit uklízet... Ten o tom nechtěl ani slyšet, prý jedině, když nebudou chodit uklízet ani k nim. A ony s tím souhlasily! Kozy..." vztekal se Alex. „Takže to znamená, že nám budou jen prát naše oblečení!"
„Krutá pomsta!" zabručel Sirius a máchl hůlkou. Všechen prach, který se doteď vznášel v místnosti, vyletěl velkou rychlostí z okna ven a přibral s sebou taky Alexe, který se z něj zrovna vykláněl.
„Ááá!"
„Alexi! Kde jsi?!" vystřelil Remus zpoza postele.
„Kde bych asi tak mohl být... šel jsem si jenom tak provětrat plíce,“ ozvalo se ironicky zpod okna.
„Co tam proboha děláš?!" přiběhl k němu Sirius.
„Kontroluju, jestli máme dobrou izolaci stěn, vole. Tak nečum a pomoz mi, ne?!" šklebil se Alex. Sirius mu podal ruku a vytáhl ho nahoru.
„Promiň, nevěděl jsem, že v tom okně někdo je. Přes ten prach nešlo vidět," oplatil mu škleb a pohodil hlavou směrem ke vzdalujícímu se, děsivě černému oblaku.
„Omluva se přijímá. Vidíte to, co já?!" vyvalil bulvy Alex. James se rozhlédl. Sice tu bylo až nepřirozeně čisto, ale zavládl tam šílený chaos. Jeho postel ležela na boku a navíc v úplně jiné části místnosti, kufr měl naštěstí v pořádku a noční stolek byl neotevřený u Remuse. Ostatní už tolik štěstí neměli. Musel se škodolibě usmát, když viděl, v jakém stavu se nacházejí jejich věci.
Alex nepřítomně pozoroval hromadu dřeva, látek, železa a dalších surovin, ze kterých se před chvílí skládala jeho postel, kufr měl otevřený a věci rozházené po zemi.
„Tak já si jdu poskládat své puzzle a zahrát oblíbenou hru Hledej, možná najdeš," vzdychl Sirius a vrhl se na svou hromadu suti.