11. Špatné zprávy
Sedmé ročníky ze všech kolejí se na ředitelův rozkaz sešly ve Velké síni. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje, žádný z profesorů nebyl k dostižení a Brumbál se stále neukazoval.
„Co myslíte, že to bude tentokrát?“ šklebila se Debbie, zatímco si velice opatrně sedala.
„Těžko říct, ale s jeho talentem na kraviny bych řekla, že to bude něco jako: Rád bych vám popřál štěstí u zkoušek a do života... bla bla bla.“
„No tak kvůli toho by nás nevolal zpátky do školy.“
V tu chvíli do síně vpochodoval Brumbál se zbytkem profesorského sboru. Lilyin předpoklad se vyplnil... všichni se tvářili až přespříliš vážně.
Čtveřice dívek strnule seděla na svých místech a zírala na místo, kde se před chvílí vyskytoval Brumbál. Každá se zasekla v půli pohybu, když jim ředitel oznámil tu ‚radostnou‘ zprávu. A nebyly samy. Takových jedinců se v síni vyskytovalo opravdu hodně. Téměř všichni, až na zmijozelské - ti hadi byli spokojení, protože je nic neomezovalo. Proč by Voldemort vraždil své spolukolejníky?
Ale jak už bylo řečeno, ostatní už tak v klidu nebyli. Ministerstvo na Brumbálův nátlak muselo očarovat vybrané domy tunou ochranných kouzel, přes které měl problém se ve zdraví dostat i ten, který měl být chráněn. Proč? Útoky a vraždy Smrtijedů se dotkly přímo Bradavic. Pět havraspárských studentů, kteří si byli stejně jako mnozí zařizovat své obydlí, bylo zabito a jedna studentka Mrzimoru byla nezvěstná. A to i přes četná ochranná kouzla.
Jakékoliv opuštění školních pozemků bylo nyní naprosto vyloučené. Ministerstvo začalo rozesílat bystrozory k domům bradavických studentů, aby především mudlovským rodinám poskytli nějakou ochranu.
Ti studenti sedmých ročníků, kteří měli zajištěno vlastní bydlení, jež nebylo pod dostatečnou ochranou, se přestěhovávali do budov ochráněných ministerstvem. Ostatní mířili k rodičům, nebo do svých dostatečně chráněných domovů. Ale k těm se naše čtveřice připojit nemohla...
Debbie zlostí přimhouřila oči. „Já s těma krávama z Mrzimoru teda v jednom baráku nebudu, ani za miliardu galeonů!“ Lily se probrala z transu a pohlédla k mrzimorskému stolu, kde se nacházela stejně znechucená pětice dívek, s kterými měly sdílet byt nejméně rok... Dokud nedojde řada i k jejich domu. Pokud na něj vůbec kdy dojde řada, jelikož už teď byl bystrozorů nedostatek.
„To radši strávím zbytek života s Potterem,“ prohlásila rozhodně.
„Beru tě za slovo...“
„Může mi někdo říct, co jsem to, ksakru, udělala?“ zakňučela Lily a zarazila hlavu hloub do polštáře.
„Dovolila Potterovi, aby nás přesunul do jeho baráčku,“ zaštěbetala spokojeně Tina.
Lydia se na ni zamračila. „Čemu se tak tlemíš?“
„Můžeš třikrát hádat,“ zašklebila se na ni Debbie. „Myslíš, že Potter zůstane doma sám se čtyřma babama?“
„Budu moct trávit celé dny se svým zlatíčkem!“
Debbie stojící za Tinou si v gestu vyjadřujícím její nadšení strčila prst do krku.
James právě kráčel od kabinetu McGonagallové, u které probírali zas a znovu jeho snahu být bystrozorem, když mu na rameno poklepal Remus.
„Tak k čemu jste došli dneska?“ usmál se na něj a podal mu jablko, které pro něj vzal z Velké síně.
„No, půl hodiny jsme řešili, kdy by bylo vhodné poslat přihlášku na ministerstvo a co dalšího má obsahovat, samozřejmě kromě výsledků OVCÍ. A další zbylou hodinu se na mě usmívala a žvanila o tom, že netušila jak jsem šlechetný,“ ušklíbl se James a zakousl se do jablka, zatímco scházeli schody do sklepení, kde měli další hodinu.
„Šlechetný, jo?“ rozesmál se Rem. „Předpokládám, že to souvisí s přizváním našich spolužaček k tobě do baráku.“
Jeho černovlasý spolužák jen s úsměvem pokýval ukazovákem. „Předpokládáš dobře.“
„Když už jsme u toho, Sirius se zařekl, že s náma nepromluví jediné slovo a trucuje zalezlý v Komnatě nejvyšší potřeby.“
„Vím, byl jsem tam za ním a dokonce mi otevřel dveře,“ zvednul obočí v předstíraném údivu, „aby pak po mě mohl hodit vázu. Řval něco v tom smyslu, že něco takového si nezasloužil,“ pokrčil rameny a znovu si kousl do jablka.
„Aha, to bude Tina, co?“
„Nějak to s ním zmáknem. Do prvních testů bude zase v pohodě.“
„Tak... a je to tady,“ vydechla zrzka a otřepala se, jak jí po zádech přejel mráz. Když se rozhlédla po okolí, nebyl to zrovna utěšující pohled.
Lydia, bledší než duch, zírala na prázdný pergamen a nejspíš si představovala situaci, kdy jí přijdou výsledky – a to zrovna ne ty dobré.
Na Tinu ani neviděla, byla zahrabaná v ruličkách pergamenů, hustě popsaných poznámkami, které si za těch pár týdnů stačila vytvořit. Podrážděné mumlání prokládané zoufalými skřeky bylo to jediné, čím ostatním v ložnici dávala najevo, že ještě žije.
Debbie si se slzami v očích kapala dezinfekci na do masa rozkousané nehty a přitom se snažila opakovat si postupy na výrobu různých lektvarů.
Ona samotná na tom taky nebyla dvakrát dobře. A stále se držela nad vodou jen díky tomu, že si stále dokola opakovala, že není primuskou a nejlepší z ročníku pro nic za nic. Zítra se uvidí... Zítra je totiž čekají první testy. UŽ ZÍTRA!
Lydia v ten okamžik, kdy ze sebe Tina shodila půl tuny pergamenů, propukla v zoufalý pláč.
„Tak a dost!“ hnědovlasá dívka vstala tak prudce, že i zbytek pergamenů opustil postel a rozkutálel se po celé ložnici. „Tohle musí skončit! Jsme inteligentní, bystré, schopné a ve svých oborech dobré! Sice máme své chyby, ale my to zvládneme!“
Kdyby na ostatní nezapůsobila povzbuzující řeč, její vzhled dílo dokonal stoprocentně. Křídově bílá pleť, obrovské tmavé kruhy pod zarudlýma očima, mastné vlasy zchechlané do gumičky a vysloveně obrovské pyžamo, ve kterém by vypadal rachiticky i Crabbe. Zjevení, jež bylo ukázkovým příkladem pilné studentky před důležitými zkouškami.
„Takže teď se přestaneme učit a půjdeme spát! Všechny a hned! Ať jsme zítra odpočaté.“
„J-jo. Bu-bude nám to líp myslet,“ vykoktala Lydia, která si peřinou utírala slzy. „Takže dobrou noc!“
Čtvero závěsů se zatáhlo skoro ve stejný okamžik. Následovala chvíle ticha, kterou přerušilo opatrné mávání hůlkami a tiché svištění kouzel proti odposlechu a klasické Lumos.
Dlouhá noc pátých a sedmých ročníků mohla začít.
Prváci, druháci, třeťáci, čtvrťáci a šesťáci se nacpali a odešli na vyučování. Páťáci a sedmáci alias parta „Bledých hub“ – jak je nazvali ostatní studenti, se pohřebním krokem loudala ze svých kolejí. Místo tklivých tónů jim hudební doprovod dělaly jejich trávící trakty, které protestovaly proti této nedobrovolné hladovce. Tak či tak se za hromového škrundání všichni sešli ve Velké síni připravené na teoretickou část.
Později po přestávce, vyplněné oživováním padlých, se páťáci přesunuli do svých odborných učeben na různé části praktických zkoušek, zatímco sedmáci, kteří měli praktické zkoušky až na další týden, se sešli ve svých společenských místnostech, aby mohli hromadně kolabovat. A to jak psychicky, tak fyzicky.
„No brácha...“ vydechl James, „jak na tebe tohle úvodní kolo zapůsobilo?“
„Jako tři úplňky za sebou, prokládané mejdany a divokým sexem.“
Dvojce kamarádů se uvolněně rozesmála.
Na druhé straně místnosti z nich Lily nemohla spustit oči. Jak se po tomhle ještě mohli smát?
„Neuvěřitelný...“ vydechla Debbie. Když se po ní Lily ohlédla, zjistila, že se dívá stejným směrem. V odpověď jen kývla hlavou a vrátila se pohledem zpět k oné dvojici.
„Předpokládám, že to je ta vlastnost, která tě na Potterovi nejvíc přitahuje,“ pokračovala s nadzvednutým obočím. Lily šokem vdechla slinu a začala se ukázkově dusit.
„Co- cože?“
Debbie jen se slabým úsměvem pokrčila rameny a sklopila oči zpátky ke knize. „Nech to plavat.“
Možná, že kdyby to nebyla Lily Evansová, ale kterákoliv jiná holka, opravdu by to dřív nebo později plavat nechala. Jenže právě Lily byla ten typ rýpalů, který do každého slova, které se jim nelíbí, musí padesátkrát kopnout a čtyřikrát ho převrátit než najdou význam, který jim vyhovuje.
„Jak jako přitahuje?!“
„Prosím tě nechej toho, nechej toho nebo tě něčím přetáhnu!“ pronesla Deb tónem, který nedovoloval námitky a zaklapla knížku. „I slepý by si všimnul, že tě to k němu táhne. A zkus říct, že to není pravda! Vůbec, co já se tu budu vzrušovat. Jdu do ložnice... možná, že se dneska vyspím.“
„Dneska je nějaká nervní,“ prohodila Lydia a přitáhla k sobě další hromadu knih. „To bude těma zkouškama.“
„A co si o tom myslíš ty?!“ zelené oči se stáhly do výhružných štěrbin. Lydia jen znuděně pokrčila rameny.
„Myslím si o tom to samé, co Deb, Tin a zbytek školy. To jest: přitahuje tě.“ Hnědovláska zeširoka zívla a promnula si oči. „Opravdu depresivní zjištění, co?“
Komentáře
Přehled komentářů
je to naprosto báječné...píšeš suprově jen tak dál:-Dčekám další kapču
my sme sa konečne dočkali:)
(romuska, 5. 1. 2009 21:34)
jéééééj ja sa taaaaak hrooozne teším, že si pridala kapitolu:D a bola samozrejme super:D že "parta bledých húb" :DDD a to Lilyne zistenie....teda to, že ju priťahuje bola super:D
dúfam, že na pokračko nebudeme čakať až tak dlho....plssss;)))
:D :D
(LilyJane, 5. 1. 2009 9:48)
Peťulďo :D ten dárek na konci, který si nepochopila, je prostě jen dárek :D takové BTW :). Původně sem ho chtěla dát do úvodu :) ale nějak se mi to nevydařilo. Jinak sem ráída, že si ráda :)
Já sama moc ráda nejsem, jelikož u mě nastoupila totální "tvůrčí" krize. Mé texty, na jekékoliv téma končí většinou po pěti větách.
super
(hwesa, 1. 1. 2009 13:10)jooo... konečne nová kapitola... strašne si ma potešila... je to super... takže budú bývať u Jamesa? no to bude haluz... teším sa, keď sa rozhodneš napísať aj ďalšiu kapitolu :-)
nádhera, já tě zbožňuju LilyJane
(Peťulďas, 30. 12. 2008 15:53)
jak už vyplívá z názvu, jsem moc ráda, že jsi konečně napsala novou kapitolku :-)
a k hodnocení : moc se ti povedlo, sice jsem nepochopila ten dáreček na koonci (i když možná to mohl být dáreček pod stromeček), ale stejně je to krása :D
konečně
(Tániiička, 27. 12. 2008 19:38)konečně nová kapitolka... doufám, že další bude dřív... protože tahle byla nádherná... =)
uuuužasnééé
(´Karol, 5. 3. 2009 16:28)