Z návštěvy Pomfreyové nakonec stejně sešlo. Na obzoru se totiž objevily prázdniny, ty mrchy se plazily tak pomalu, že než konečně dorazily, studenti neměli daleko k pláči. Hlavním důvodem byla obrovská hromada úkolů, kterou jim zadali profesoři.

Naproti tomu Lily měla ještě další důvod. Nejela domů. Pár dní před začátkem prázdnin jí totiž napsala matka, že letošní Vánoce u nich bude trávit i Vernon, jelikož mu nedávno zemřeli rodiče. Lil v pudu sebezáchovy okamžitě odeslala odpověď s tím, že je velmi nemocná a nemůže vstát z postele, tudíž domů nepojede. V podstatě ani nelhala, jméno Vernon Dursley u ní vyvolávalo neuvěřitelnou bolest hlavy a pocit na zvracení, aniž jeho nositele vůbec spatřila.

Tina zůstávala v Bradavicích z jediného důvodu – Sirius Black. Doslechla se, že letos nejedou s Jamesem k Potterovým, tudíž neměla důvod jet domů a brečet do polštáře. Místo toho dostala možnost ho mít celé Vánoce téměř jen pro sebe.

Debbie domů jako vždy nejela. Její rodiče byli rozvedení a ona nechtěla ublížit jednomu z nich, kdyby odjela k tomu druhému.

Lydia se poddala ostatním. Po polštářové bitce, kdy byla téměř umlácena a ulechtána k smrti, slíbila, že domů nepojede. Což vyvolalo u její velice opatrovnické matičky hysterii třetího, tedy nejhoršího stupně.

Po pár dnech neustálého posílání dopisů tam a zpět, Lydia přestala dopisy od sovy brát. Což paní Funnyovou dohnalo k přesvědčení, že její dcera vypadla z okna té nejvyšší věže a s pláčem se snažila domluvit s profesorem Brumbálem na termínu jejího pohřbu.

Přes to všechno se dívky 23.12., tedy v den kdy jim začínaly vánoční prázdniny, sešly na pyžamové párty ve své ložnici. Na nízkém kulatém stolku na zemi ležela hromada čokolády v různých podobách a spousta dalších sladkostí.

„Né! Já to nebudu jíst! Už teď se nevejdu do kalhot!“ svraštila čelo Tina a padla do peřin své postele.

„Nejez, alespoň víc zbude,“ vyplázla na ni Lily jazyk a natáhla se po nejbližší čokoládové žabce.

„Nenávidím nakupování dárků,“ brblala Debbie, zatímco si mazala modřiny krémem od Pomfreyové.

„Před týdnem jsem se tě ptala, jestli bys šla nakupovat se mnou. Prohlásila jsi, že je ještě kupa času. Tak se nediv, že ses dneska musela rvát v obchodě o dárky,“ škádlila ji Lydia, dobalila dárek pro matku a lehla si na postel.

Lily se rozesmála, „Jak jsi to tehdy říkala? Ano, už vím: ‚Radši nakupovat s předstihem, než pak lítat jak stíhačka po obchodech s předraženým zbožím a rvát se s ostatníma o poslední kousky.‘ “

„Na takový hovadiny ti paměť slouží dobře, co?!“ mrskla po ní Debbie polštář a šla si umýt ruce, „ale abys mi byla vděčná, že jsem za tvůj dárek málem položila život, to tě ani nenapadne!“

„Prosím tě, pojď sem, sedni. Tady máš čokoládu, doper se a buď v klidu. Pozítří jsou Vánoce, svátky klidu a míru.“

„Co je to za kravál?“ zbystřila Tina a zvedla hlavu z peřin.

„Potter s Blackem se beztak zase ožrali. Jako ostatně každý rok,“ prohodila Lily, zatímco kolem sebe omotávala deku.

„Pochybuju,“ ušklíbla se Lydia.

„Chceš se vsadit?“

„Klidně.“

„O pět galeonů.“ Lydia s úsměvem kývla, vstala a otevřela dveře od dívčích ložnic.

„POJĎTE DOLŮ! HOLKY! SLYŠÍTE?!“

Lydia se rozesmála. „Nebýt charakterní osůbkou, obrala bych tě o ty prachy okamžitě. Ale vzhledem k tomu, že jsem ve výhodě, odmítám výhru přijmout.“

„Mohlo mě napadnout, že budeš slyšet, co tam vyvádějí, když máš postel vedle dveří.“

Tině se nadšením rozšířily zorničky. „Mohlo by tě napadnout víc věcí. Například odpověď na to, jestli dolů půjdeme nebo nepůjdeme. Já osobně bych tam šla, vzhledem k-“

„Tomu, že je dole určitě přítomen Sirius Black,“ dodaly zbylé tři dívky najednou.

„Tino, jak můžeš vědět, že volají zrovna na nás! Vždyť na téhle chodbě má ložnici dalších 6 ročníků!“ rozhodila rukama Lily.

„Jo, a skoro všechny holky se právě teď balí, jelikož jedou zítra domů,“ pokrčila rameny Debbie. Lily s Lydií se na ní nechápavě podívaly.

„A co s tím?“

„No, asi volají na ty, co nemají co dělat.“

„Nevím jak ty, Deb, ale já bych navrhovala tady konečně uklidit.“ Lydia se převalila na záda a zeširoka zívla.

„Je devět večer!“

„Neříkám hned. Ale už máme co dělat. Můžete se psychicky připravovat na zítřejší ráno, jelikož vás vzbudím v šest hodin.“

„Zapomeň,“ zašeptala Lily hlasem, při kterým by hodně lidí s radostí spáchalo rituální sebevraždu. Tina i Debbie jí propalovaly vražedným pohledem a Lydii nezbylo nic jiného, než s nevinným výrazem ve tváři opravit své rozhodnutí na jedenáct hodin.

Mezitím dolů k Pobertům seběhly všechny dívky i chlapci z ložnic a ve společence se rozjela jedna z mnoha nelegálních tanečních zábav. Ale jako jediná z nich vydržela až do brzkých ranních hodin bez přerušení. Jelikož profesorka McGonagallová tvrdě spala pod vlivem uklidňujícího lekvaru, který si vyprosila u madame Pomfreyové, jelikož její nervová soustava utrpěla díky Pobertům a několika otravných kolegů značných otřesů.

Takže když se v osm ráno profesorka dostavila pro své studentíky, drtivá část šla opilá z parketu rovnou domů.

Naše čtveřice dívek se ovšem probudila až v jednu hodinu odpoledne, a to navzdory faktu, že se zábavy neúčastnily a šly spát kolem půlnoci.

„Padla na mě vánoční deprese,“ vzdychla Lily a obrátila do sebe horkou čokoládu, „první Vánoce, kdy nemám chlapa.“

„Před chvílí ses s jedním rozešla,“ mávla Lydia rukou směrem k pohlednému klukovi z šestého ročníku na druhém konci stolu a zakousla se do toastu.

„Tse. Myslíš si, že normální chlap je schopný se tě pětkrát za hodinu zeptat, jestli se mu nerozpil lesk na rtech, jestli jde pořád cítit ten nový parfém a jestli se mu v tom dešti nesmyl korektor?“

„Eh...“

„Nemáš slov, co? Říkám, že je to debil.“

„Slečno Evansová, žil jsem v přesvědčení, že jste takový nevinný andílek,“ uculoval se Slughorn, který bedlivě poslouchal jejich rozhovor a nezabránili mu v tom ani čtyři lidé, kteří jej od dívek dělili. „Jak je vidět, mýlil jsem se.“ Lily jen protočila oči.

„Nemusíte se bát, nemýlíte se sám.“

„Čau, Evansová!“ dosedl vedle ní její nový „kamarád“ a přehodil jí ruku kolem ramen.

„Ahh, Pottere,“ ušklíbla se.

„Pročpak jste včera nedorazily, hmm?“ naklonil hlavu na stranu a usmál se.

„Měla jsem lepší práci.“

„Co může být lepší než já?“ naklonil se k ní tak, že jejich tváře dělilo pár centimetrů.

„Čokoláda, Pottere,“ usmála se na něj sladce. „Kolikrát je lepší než sex.“

„Kdy dáš přednost mi před čokoládou?“

„Těžko říct, možná v záchvatu zoufalosti. Až už mě nikdo nebude chtít.“

„Vypadá to, že se jen tak nedočkám.“

„Pálí ti to.“

„Nerad vás dva přerušuju, ale... Dvanácteráku, nakloň se ještě víc a vyliješ na sebe puding.“

„A co? Sirie, jsme kouzelníci, skvrny nejsou problém.“

„Vím, ale já bych ho rád ochutnal,“ ušklíbal se Black. James se od Lily s úsměvem odtáhl a posunul mísu směrem ke svému kamarádovi.

„Chceš Siriusku? Nakrmím tě!“

„Tino, ne. Vážně...“

„Black nás musí z hloubi duše nesnášet,“ smála se Lily, když s Debbie a Lydií vyšly z Velké síně, „Tina mu prostě nedá pokoj.“

„Ale výjev je to úžasný. Papká jak miminko,“ řehtala se Debbie a sedla si na podstavec jedné z mnoha soch. „Já to žeru! Sledovat ty dva, to je lepší než kdejaký mudlovský kino! Takovou komedii nikde nemají!“

„No, tak co budeme dneska dělat? Sledovat Tinu a jejího cukříčka?“ prohodila s úsměvem Lydia a ztřeštěným hopkáním se vydala k jednomu z oken na konci chodby, „CO TAKHLE JÍT VEN?“ zavřeštěla zpátky, až si dívky musely zacpat uši. Na chvíli nastalo ticho, jež přerušovala doznívající ozvěna Lydiina vysokého hlasu.

„Lydio, zařvi takhle ještě jednou a bude to to poslední, co v životě uděláš,“ vztekle přimhouřila oči Debbie. A jejich hnědovlasá kamarádka zařvala...

O půl hodiny později....

„Já už nemůžu,“ vydechla Lily, když se potácivým krokem dopravila k bráně, kde si sedla na schody, „bolí mě hlava, jsem promrzlá a nemám sílu vůbec na nic. Nechápu, jak jsem mohla být tak blbá a nechat se vyprovokovat ke koulovačce.“

„Lil, nechci ti kazit iluze, ale ty se necháš vyprovokovat úplně vším. O vřískající Lydii nemluvě. Ta vyprovokuje kohokoliv,“ dopadla vedle ní Debbie. „Tušila jsem, že nás ta mrcha vyláká ven z hradu. Měly jsme se taky pořádně obléct.“

Lydia, vesele poskakující na jednom z nejvyšších kopců daleko od dívek něco zařvala. K zničeným kamarádkám se donesla už jen ozvěna – „... pro mě...mě...mě...“

„To víš, že jo. Já se pro tebe budu drápat na Smrťák, abys pak na mě hodila hromadu sněhu. Tak blbá zas nejsem,“ šeptala si zničeně Lily, jako odpověď zamávala rukou se vztyčeným prostředníčkem.

„Ahoj holky! Co máte v plánu dělat?“ ozval se nad nimi příjemný hlásek. Debbie i Lily ztuhly. Daisy Nealová z Mrzimoru, nejznámější smolař na škole. Nejbezpečnější bylo se od ní držet minimálně na pět metrů. Všeobecně platilo, čím dál – tím lépe.

„Ahoj Daisy! My jen tak odpočíváme, víš,“ usmívaly se křečovitě dívky. Daisy jen pokrčila rameny a s úsměvem vyrazila k Lydii.

„Hele, kolik sněhu může být na Smrťáku?“ poškrábala se Debbie na hlavě a sledovala spolužačku, kterak se drápe nahoru za Lydií, jež právě zjistila, kdo se k ní blíží a začala pomalu propadat panice.

„Asi metr. Metr a něco. Proč?“ nadzvedla obočí Lily, ale nepřestávala sledovat dění.

„Přiznejme si to. Lydia je v loji. Daisy má kolem sto dvaceti kil, kam šlápne, tam sedm let tráva neroste.“

„Myslíš, že by urvala lavinu?“ kousla se zrzka do rtu a snažila se vzpomenout na nějakou modlitbičku za svou kamarádku.

„Pojď raději do hradu, než se nám něco stane.“ popadla ji Debbie za rukáv a táhla do věže.