V dívčí ložnici sedmého ročníku  Nebelvíru vládl překvapivý klid a pohoda. Což se o jiných ložnicích, kde se sedmáci připravovali na blížící se OVCE, nedalo říct.

Lily seděla na parapetu, který si upravila pomocí kouzel, s knížkou opřenou o kolena a dívala se ven. Zvedal se vítr a po nebi se zlověstně plížily obrovská černá mračna.

Byl začátek jara. Březen se zvolna blížil ke svému konci a okolí už se konečně dokonale zbavilo sněhové přikrývky.

Zrzka si povzdechla a znovu stočila pohled do učebnice, kterou i tak uměla téměř zpaměti. Maličké kouzelnické rádio, které Debbie poslal její otec, trochu zašramotilo, když se v dálce zablesklo... ale tklivá melodie jedné z populárních kouzelnických zpěvaček se nepřestala rozléhat ložnicí.

„Když listí létá sem a tam,

já sedím u okna a vzpomínám.

Když nebe křižují blesky,

mi vybavují se staré stesky.“

Lily, stejně jako ostatní holky, vzdala své snažení. Zaklapla knížku, opřela hlavu o zeď za sebou a přemýšlela. O své budoucnosti, o rodině, svých kamarádkách, Pobertech, zkouškách...

Bouřka byla stále blíž a blíž, kdyby neměla na ruce hodinky, které ukazovaly pravé poledne, řekla by, že je večer.

„Nekonečné provazce vod,

mezi nimiž rozléhá se blesků hřmot.

A já, já v okně sleduji,

jak kapky deště omyjí,

celou zem.“

Debbie, která právě vylezla z koupelny, kolem sebe omotala župan, zabalila mokré vlasy do ručníku a z nízkého, jídlem zavaleného stolu si vzala misku salátu s kuřecími prsíčky. Donesli jim ho tam skřítkové z kuchyně. Dívkám se nechtělo jít přes celý hrad až do síně, kde by je akorát vynervovali spolužáci, kteří stále dostávali hysterické záchvaty kvůli zkouškám.

Sedla si na zem vedle stolku a opřela se zády o čelo své postele. Koutkem oka zaregistrovala černo valící se po obloze, které způsobovalo, že se začaly rozsvěcet svíčky po obvodu ložnice. Blesky ozařovaly pokoj ve stále kratších intervalech a hrozivé burácení hromů získávalo na síle. A blízko toho všeho, seděla její kamarádka, myšlenkami mimo realitu.

„Jak blahodárné účinky déšť má,

když vsákne ho zem,

 vše se zelená.

Vzduch se zlehčí a usnadní nám žití

a když utichne celé tohle hromobití,

slunce projasní náš den.“

Vstala, popadla druhou misku salátu a vydala se k ní. Všimla si, že místo toho obyčejného, nepohodlného parapetu, kde to neuvěřitelně táhlo, je tam teploučký široký vypolstrovaný pruh s hromadou polštářků, kde by se pohodlně vešlo několik lidí, a který se dal snadno oddělit od ložnice zatáhnutím závěsu. V duchu Lily obdivovala. Ne, že by to nezvládla také, ale strávila by tím dvakrát víc času a stejně by to nevypadalo podle jejích představ, zatímco ona to měla během chvilky. Když k ní došla, zrzka se na ni otočila.

„Dáš si?“ strčila jí misku pod nos. „Je to dobrý. Neváhej, nebo ti to sežeru.“

Kdybych já kdysi nebyla tak hloupá

a nebyla na slova skoupá...

Rádio najednou zachrčelo a přestalo hrát. Debbie protočila panenky a sedla si na opačnou stranu parapetu.

Lily se tiše zasmála a pustila se do jídla. „Tak už ses odmočila? Dneska jsi tam dřepěla hodně dlouho.“

 „Relaxační koupel, potřebovala jsem uvolnit,“ usmála se.

„Jinak řečeno, usnula jsi.“ Dívky se tlumeně rozesmály, nechtěly vzbudit Tinu, která spokojeně oddechovala na své posteli. Lydia byla neznámo kde, neznámo s kým a doba jejího návratu také nepatřila k těm známým faktům.

„Hele! Co to tam pobíhá?“ přimhouřila oči Debbie a naklonila se ještě blíže k oknu.

„Kde?“

„Tam,“ zabodla prstem do spodní části okna. „Ne... ne, díváš se blbě. Teď běží kolem té obrovské hromady roští u lesa.“

„Co to je? To černé vypadá jako medvěd a to druhé...?“

„Srna?“

„No já nevím... Máš ještě to kukátko, co sis koupila na mistrovství ve famrfpálu?“

O pár minut později už si s jeho pomocí prohlíželi dvojici stvoření, zběsile pobíhající po pozemcích.

„Medvěd a srna! Měla jsem pravdu!“ Debbie se zatvářila vítězně a podala dalekohled Lily.

„Chceš mi tím říct, že srna má parohy?“ ušklíbla se a pokračovala v pozorování. „A s tím medvědem bych si taky nebyla tak moc jistá. Spíš to vypadá na Smrtonoše...“

„Smrtonoš? Opravdu pozitivní název. Co to, ksakru, je?“ založila si ruce na hrudníku.

„Obrovský pes nosící smůlu. Lydia o něm jednu dobu strašně blábolila.“

Debbiina tvář se náhle rozjasnila v pochopení. „Jó tehdy, jak ještě chodila na věštění jo?“ Její výraz se ale náhle změnil na vyděšený. Lily ji probodla pohledem typu Neříkej-že-se-ho-bojíš.

„Fajn, tak mi vysvětli, co dělá jelen se Smrtonošem na bradavických pozemcích, navíc když se venku schyluje ke konci světa.“

„Hrají si,“ pokrčila zrzka rameny a přestala zvířata sledovat.

Debbie vyprskla smíchy. „Musí být trochu vžum, ne?“ zakroužila si ukazováčkem u spánku. „Tohle by mohl provádět leda tak James se Siriem.“

„Ale ti nejsou zvířata.“

„Správně.“

„Ledaže by byli zvěromágové. A to nelegální ještě k tomu, protože pochybuju, že by Brumbál tajil, že má na škole někoho tak schopného, kdyby byli registrovaní.“

„Drahouši,“ nahnula se k ní hnědovláska a poplácala ji po koleně. „Moc fantazíruješ, to hřmění ti vymývá mozek.“

„K tomu mi stačíš ty, nepotřebuju bouřku,“ usmívala se zrzka a schovala si hlavu za jeden z polštářů, když se na ni Debbie vrhla.

„Bože, vy děláte rambajs... To je strašný. Kdyby byl alespoň produktivní...“ ozval se přidušený hlas z Tininy postele. Dívky se zastavily v boji, klečely naproti sobě, v rukou polštáře připravené k hodu a nechápavé výrazy v obličeji.

„Produktivní hluk?“

„No, kdybyste se rvaly o výsledky svého bádání v otázce: Jakou pozici zaujímá Měsíc oproti Marsu každé čtyři měsíce, dalo by se to pochopit.“

„Nemáme astronomii...“

„Ale já jo.“

Náhle celou ložnici ozářil blesk a po něm následovalo ohlušující zahřmění, které doprovázel liják, který dívky ještě nezažily.

„Potopa...“ vydechla Debbie, odhodila polštář a zvedla sepjaté ruce ke stropu. „Zhyneme bídnou smrtí! Utopíme se jako koťata!“

„No zrovna o nás se nebojím, Nebelvírská věž je docela vysoko.“ pochechtávala se Lily. „Ale Zmijozel dopadne špatně. Jsou níž než je hladina jezera.“

„Hohoho!“ zachechtala se Debbie na způsob Santy a poplácala se po nafouklém břichu a připojila tak směšnou grimasu, že Lily smíchy málem spadla na zem. Kdyby jí hnědovláska nechytla za ruce, teď visela horní částí dolů z parapetu a smála se jako blázen.

„To bylo naposled, co jsem někde jela...“ rozrazila dveře zmáčená Lydia. Načež Debbie díky novému záchvatu smíchu ztratila rovnováhu a hodila salto na zem, když ji visící Lil stáhla dolů. Tina hýkající přes celý hrad se svezla z postele a přibrala sebou hromadu knížek na jejím nočním stolku. Lydia, ač vytočená deštěm se nechala strhnout smíchem ostatních.

Dole ve společenské místnosti se oči všech studujících obrátily ke schodišti k dívčím ložnicím.

„Optimismus, je vrcholná fáze zoufalství...“ pokývala hlavou Chelsy Crowmanová, kterou letos čekalo NKÚ. „Ty čtyři na tom musí být hodně špatně. Vůbec sedmákům nezávidím.“

„Kdes vůbec byla?“ zeptala se po pár minutách smíchu Tina a sledovala, jak ze sebe její kamarádka znechuceně stahuje promáčené šatstvo.

„Shánět si budoucí obydlí.“ Všechny dívky rázem zpozorněly.

„A?“

„Nic... jediné vhodné místo, co jsem našla, bylo pro 5 lidí a to bych nejspíš finančně neutáhla. Ale vzala jsem si kontakt... kdyby někdo chtěl.“

„Je tak blbá a nebo to jenom dělá?“ kroutila Debbie hlavou, zatímco si mnula bolavé zápěstí, „Drahá Funnyová, řekni mi, kolik nás v této ložnici je.“

„Čtyři.“

„Správně!“ kývla hlavou. „Čtyři dívky, které hledají byt. Nikdo pátý už není třeba, potřebujem prostor, jak vidíš.“

Lilyina pusa se roztáhla v širokém úsměvu, „Nó! Takže dámy... Padá první návrh, co se týče naší budoucnosti: Budeme bydlet společně, dokud si nenajdeme něco jiného?“

Ve stejný okamžik se k jednomu širokému úsměvu přidaly další tři.

***

„Já na to kašlu, v tomhle se prostě nedá učit.“ Sirius zaklapl knížku, kterou před necelými deseti vteřinami na Remův nátlak otevřel.

„Kdybys nekecal,“ zpražil ho pohledem Rem a dál si četl v učebnici lektvarů. „Blbnutí na pozemcích vám šlo mnohem líp.“

„Remísku, v tom jsme přímo mistři. Škoda, že ses k nám nemohl připojit ve své chlupaté podobě,“ usmíval se James a snažil se vytáhnout zpod své postele pár ponožek, které mu svým odérem docela ztěžovaly žití.

Zpoza zažloutlých stránek knihy na něj vykoukly jantarové oči s pohledem vraha.

Sirius se s předstíraným strachem trošičku nahnul směrem k Jamesovi. „Nějaký nevrlý, kdy že je ten úplněk?“

„Zítra,“ zamručel Rem znovu a naštvaně zaklapl knížku. V obličeji byl ještě bledší než obvykle.

„Upřímně řečeno, byl bych radši, kdyby úplněk už nikdy nebyl.“

„Remísku, vždyť víš, že to nemyslíme vážně. Vždyť ty jsi pro nás takový chlupatý bratříček, bez kterého bychom se neobešli!“

„Neříkej mi Remísku.“

„Ha, to je dobré znamení, už mění téma,“ rozesmál se James a konečně se mu podařilo vytáhnout původce smradu zpod postele. Znechuceně protáhl obličej. „Blacku, ty blbe! Dyť jsou tvoje!“

„Moje?!“

„Co mají co hnít tvé ponožky pod mou postelí?!“ máchal napůl shnilými ponožkami Siriovi před nosem.

„Jak víš, že jsou moje?“ usmál se tak nevinně, jak to jen při škodolibosti čišící z jeho očí šlo.

„Máš na tom monogram. Vidíš?“ zapíchnul prst na lem jedné ponožky, „Tady: S.B. velké jako kráva. Eště řekni, že nejsou tvoje a narvu ti je do konečníku, brácha. Mám své hranice a to, že jsem se poslední tři měsíce skoro nevyspal, už je fakt daleko za nimi.“

Sirius líně mávl hůlkou a velké B se změnilo na S. „S.S. neboli Srabus Smradlavý:“

Jamesův naštvaný obličej se začínal protahovat do zlomyslného úsměvu.

Rem jen protočil panenky. „Ach bože, myslel jsem, že už jste z toho vyrostli.“

„No ták!“ protáhl Sirius a vyšvihl se na nohy. „Poslední akce Pobertů!“

„To už říkáš po páté.“

„É... tak jedna z posledních akcí Pobertů?“ dodal s hranou nejistotou.

„Vy jste magoři,“ promnul si rukama tvář. „Snape zhebne smradem, jestli mu to někde podstrčíte. A to nemluvím o jeho okolí!“

„Civilisté rádi přinesou oběť tomuto neobyčejnému experimentu. Jimmy vydržel tři měsíce, schválně kolik dá on.“

„Jenže Jimmy už je na tenhle smrad z části zvyklý, když to tu postupně hnilo. Ono tady v postatě všechno postupně hnije. Nebýt skřítků, uhnili bychom tady i my!“

„Hele! Já jsem pořád tady!“ zamáchal James rukama.

„Cítím.“

„Ježiš, běž s těma ponožkama pryč. To je hnus toto. Se mi zdá, že dokud byly pod postelí, smrděly míň.“

„No o tom bych polemizoval, teda!“

Za několik dní byl student zmijozelské koleje, Severus Snape, převezen na několik dní do nemocnice Sv. Munga z důvodů přiotrávení neznámými plyny a následnému kómatu.

S jeho návratem byl menší problém, jelikož celá zmijozelská kolej sepsala petici, proti jeho opětovnému ubytování ve společných ložnicích, které se do té doby ještě nestačily vyvětrat.