„Tak tohle je ono?“ naklonila hlavu zrzka a prohlížela si domek z větší části obklopený lesem, oddělující ho od silnice vedoucí za ním.

 V podstatě se dalo říct, že jako jediný nebyl zmáčknutý ostatními domy ze všech stran.

Debbie se podívala na papír, který jim Lydia předtím dala.

„Peel Road 52, Londýn. Už podle adresy to souhlasí. Čistě teoreticky bychom tady měly být dobře,“ pokrčila rameny a znovu si papír zastrčila do kapsy jeansů. „Uvidíme. Jestli se do pěti minut neobjeví Lydia, jsme na blbým místě.“

„Nevypadá to špatně. Jen by to chtělo trochu upravit zahradu, natřít to zábradlí, upravit plot a umýt okna.“

„Kdyby jenom to,“ ušklíbla se Debbie a střelila pohledem k lesíku, odkud se ozvalo dvojité tlumené prásknutí, „zdá se, že s tímhle barákem bude práce na příštích čtrnáct let dopředu. A to ještě nevíme, jak to vypadá vevnitř.“

„Hele, ten mnou vyhlídnutý byt se vám nelíbil. Chtěly jste barák, tak ho máme. Co jste za ten pakatel čekaly? Super elegantní vilu?!“ přimhouřila oči Lydia a rozrazila chatrná vrátka.

„Přiznávám, že jsem čekala něco méně... rozbořeného,“ ušklíbla se Tina a štítivě se jedním prstem dotkla starého, napůl shnilého zábradlí, když stoupala po stejně zdevastovaných schodech.

„Jsme čarodějky... tohle snad zmákneme levou zadní a s prstem v nose, ne?“ pokusila se zrzka o povzbudivý tón. „Akorát si budeme muset dávat pozor na mudly.“

„Kteří jsou v téhle oblasti mimořádně všímaví,“ pokrčila Lydia rameny.

„Tím chceš jako říct, že opravy venku budeme muset dělat ručně?“ přimhouřila Debbie oči a vyhnula se shnilé rohožce. „Já na tenhle hnus teda šahat nebudu. Mudlové nemudlové, prdím na zákon o utajování, tohle zavání nemocemi.“

„Ne, budeme muset poprosit Brumbála, aby obnovil zaklínadlo, které způsobí, že mudlové tenhle barák neuvidí,“ vysvětlovala hnědovláska, zatímco se snažila nějak očistit zámek u dveří, aby mohla odemknout.

„Jak obnovil? Copak už nefunguje?“ zamračila se Lily, přičemž couvala před pavoukem, který se spouštěl ze stříšky nad schody.

„Funguje. Ale bývalý majitel tohohle krásného baráčku už zemřel. Zaklínadlo za nějakou dobu přestane působit a bude velice nenápadné, když se tady najednou zčista jasna zjeví barák, který tady takových šedesát let nebyl – alespoň pro mudly.“

„Brumbál už taky není zrovna nejmladší,“ zvedla obočí Tin a vytáhla hůlku. „Uhni prosím tě. Alohomora!“ Dveře zaskřípěly, jak se zrezivělý zámek zasouval zpět a pootevřely se.

„Jo, ale počítám, že takových dvacet – třicet let ještě vydrží. Za tu dobu bychom se to zaklínadlo mohly naučit taky, ne?“ Dívky se usmály a Lily pohybem hůlky otevřela dveře tak, aby mohly všechny projít.

Z maličké verandy se na ně vyvalil zatuchlý vzduch, puch plísně a z několika koutů se ozvalo zašramocení, jak vyplašené myši prchaly pryč.

„U merlinových slipů...“

„Jo.“

„A tohle je jen začátek.“

„Já tam nevlezu...“

„Ale vlezeš Tin, vlezeš. Dokonce jako první!“ pousmála se Lydia a žduchla svou kamarádku vpřed. První věc, co vyděšenou hnědovlásku napadlo, bylo kouzlem rozrazit okna a zapudit pár pavouků.

„No vidíš! Dobrej nápad!“ rozesmála se Lily a v očích se jí objevily jiskřičky pobavení, „když je tady světlo, nevypadá to špatně.“

„No to tedy ne,“ přizvukovala jí Debbie, „vypadá to ještě hůř. Kolik let se tady, sakra, nebydlelo?“

„Mám návrh, zatím vyklidíme jeden pokoj, abychom měly kde spát a teprve po škole se pustíme do ostatních.“

„Fajn... rozdělíme se, ta, která objeví nějaký ucházející pokoj, přivolá ostatní,“ušklíbla se Debbíe a jako pravá milovnice adrenalinu se pustila vzhůru po schodech. Tina zamířila na prohlídku doprava, Lydia doleva a Lily s nakrčeným nosem vyrazila z verandy vstříc prachu a zatuchlině rovně.

Při každém jejím došlápnutí se zvedl obláček prachu a neustálé lehké šramocení kolem dávalo jen tušit, kolik tvorů se v domě pohybuje. Dům vypadal, jako by si jeho majitel kdysi jen odskočil a už nedostal příležitost se vrátit. Na zdech visely zaprášené portréty kouzelníků a čarodějek, které si nové návštěvnice snažily prohlédnout skrze prach. Na konci celkem krátké chodby stál na levé straně dveří menší stolek s ozdobnou vázou, ze které se šířil hnilobný zápach. Kdysi tam možná byla květina. 

Lily odehnala menšího pavoučka visícího na klice dveří a pomalu je otevřela. Staré panty zaskřípěly a dveře se s táhlým vrzáním otevřely. Zrzka si mohla prohlédnout dost prostornou místnost, nejspíš obývací pokoj.

Nábytek, doplňky, osobní věci, všechno nedotčené stálo na svých místech. Zrovna když se Lily chystala vejít do místnosti, ozval se z patra neuvěřitelný rachot, smíšený s Debbiiným řevem, načež se dům znovu ponořil do uklidňujícího ticha, které prořízla znovu Debbie svým výkřikem: „NAŠLA JSEM ŠATNU A DĚRAVÝ SCHOD!“

„VOLE!“ zařvala na ni Lydia, načež vešla z levé strany do stejné místnosti jako Lily a zalapala po dechu. „Teda, podle toho smradu bych řekla, že je to za mnou kuchyň. Proč to proboha není vyklizené?!“

„Neví-“

„Ženské! Já se pouštím do úklidu hajzlíka a koupelny!“ zařvala Tina někde za nimi a dívky už mohly slyšet jen kouzla, která okamžitě začala vrhat na zaprášenou koupelnu.

„Fajn. Tak já se pustím do tohohle a ty můžeš vyklidit kuchyň.“ pokrčila rameny zrzka a rozhlédla se kolem. „I když myslím, že toto budeme dávat do pořádku pěkných pár týdnů.“

Druhý den v Bradavicích...

„Co když nám nepomůže?“ zašeptala Tina. Debbie jen protočila oči v sloup.

„Tak půjdeme za někým jiným. Drž už hubu a klepej, bo tě zaškrtím.“

„Dále!“

„Dobrý den, pane řediteli,“ ozvalo se najednou od všech čtyř dívek. Brumbál se na ně usmál a ukázal na křesla před jeho pracovním stolem.

„Rád vás vidím, slečny. Jak se vám líbí váš nový dům?“ zářivě se na ně usmál a usadil se proti nim.

Jediný, kdo se zmohl odpovědi, byla Debbie. „Eh, mohlo by být hůř. Ale děkujeme za optání.“

„Víte, pane profesore, měly bychom na vás prosbu,“ začala pomalu Lily. „Ten dům je chráněný proti zraku mudlů, jenže ten, kdo jej očaroval je po smrti a my neumíme - “

„Chápu.“ Brumbál na ně zamyšleně pohlédl skrz své půlměsícové brýle a laskavě se usmál. „Pokud jde o tohle, pomůžu vám.“

Místností se rozlehlo úlevné vydechnutí.

„Ale měl bych otázku. Jistě už jste slyšely jméno Lorda Voldemorta a víte, co provádí.“

Dívky souhlasně kývly. „Tak tedy, dříve nebo později byste měly provést Fidelovo zaklínadlo.“

Lily byla v tu chvíli snad jediná z dívek, která věděla, o co jde.

„Jenže to kouzlo je strašně složité a navíc nemáme žádného strážce, pane.“

„Vážně?“ ředitel se usmál a jeho vševědoucné modré oči způsobily, že se nervózně ošila. Ano, jedna osoba, které by byla ochotna důvěřovat tady byla.

„TY bys brala Pottera jako našeho strážce?!“ vykulila oči Debbie, když za ní zapadly dveře ředitelny. Zrzka se prudce otočila a místo odpovědi se zmateným výrazem rozhodila rukama.

„Proč?“ nakrčila obočí Lydia, když z brašny dolovala svůj rozvrh.

„Já nevím,“ vydechla Lily a promnula si oči, „netuším proč. Ale z nějakého důvodu mu věřím.“

Tina se škodolibě usmála, „Že bys mu konečně propadla?“

„Ale hovno,“ protočila zrzka oči a snažila si z vlasů vymotat gumičku, „je to debil, ale i tak pochybuju, že by byl schopný na nás poslat Smrtijedy.“ Když se jí vlasy konečně podařilo rozmotat, schovala gumičku do kapsy hábitu a podívala se na rozvrh.

Debbie pokývala hlavou. „Na tom něco je.“

„Doprčic! Lektvary!“ zděsila se Lily a následovaná Debbie tryskem vyběhla z ložnice.

Obě dívky dosedly na své židle snad dvě minuty předtím, než do třídy vešel zjevně dobře naladěný Slughorn.

„Dnešní dvouhodinovka bude obzvláště zajímavá! Jelikož vás za pár týdnů čekají OVCE, měl bych tady menší prozkoušení vašich schopností!“

„Ale ne...“ zaskučela Debbie a přestala si mnout lýtko, ve kterém ji chytla křeč.

„Mám za to, že už jsem vašemu ročníku jednou ukazoval jeden pozoruhodný lektvárek zvaný Felix felicis...“

Debbie zavřela oči a začala čelem mlátit o desku lavice. „Doprdele.“

„Je to práce, kterou zadávám všem sedmým ročníkům, slečno Jasminová. Nestalo se, že bych některý rok vynechal.“

„Ale, to je – těžké,“ zvedla k němu s útrpným výrazem hlavu. On ji ale jen s úsměvem poplácal po rameni.

„Nikdo neříká, že ho musíte mít perfektní. Jen ze sebe vydejte to nejlepší,“ kývnul na ni, načež se otočil ke zbytku třídy. „Všechny přísady, které potřebovaly přípravu, jsou za mým pracovním stolem. Tak abych nezdržoval, otevřete si stranu šedesát osm Přípravy lektvarů pro pokročilé!“

„Jak vám to dneska šlo?“ usmála se Lydia, když zasedla k obědu vedle svých kamarádek.

„Nebylo to tak špatné -“ pokrčila Lily rameny a zastrčila si jeden z dlouhých pramenů za ucho. Debbie zaskočilo sousto v krku a rozkašlala se přes celou síň.

„Š-špat-né?“ vykoktala, když se jí konečně podařilo sousto spolknout a zamžourala na ni s uslzenýma očima. „Dnešek byl nap-rosto otřesný! Lektvary jsem totálně pokašlala, v přeměňování jsem dokonale zvrtala přeměnu sklenice v myš, ve formulích jsem nedokázala donutit tu stupidní knížku házet salta a... A vůbec! Dneska bych vraždila.“

„To chce klid. Prostě jsi jenom vynervovaná. Když jsme uklízely ten barák, šlo ti všechno skvěle.“

Jediné, na co se Deb zmohla, bylo zpražit svůj talíř pohledem a pořádně si loknout dýňové šťávy.

„Ale Debbie,“ protáhla s úsměvem Lily a přehodila jí ruku kolem ramen, „kde je ten úsměv, co prozáří den?“

„Vážně to chceš vědět?“ hnědovláska provokativně nadzvedla obočí a obrátila se zpět na své kamarádky.

Lydia se ušklíbla. „Myslím, že to místo taky znám.“

„To znají všichni. Poslední dobou je tam totiž úplně všechno,“ protáhla zničeně Debbie a pohlédla na svou naditou brašnu a pak zpět na Lily. „Drahouši, když už mě chceš rozesmát, napiš mi pár esejí.“

„Víš co?“ přimhouřila zrzka oči a stáhla svou ruku z jejích ramen, „následuj svůj úsměv.“

„Jak upřímné,“ ušklíbla se Lydia a všechny sklopily oči k jídlu. Mezi kamarádkami zavládlo ticho, které přerušoval jen hluk plné Velké síně a cinkot příborů.

„Ághr!“ Tina vztekle dosedla vedle Lydie a vší silou praštila svou brašnou do lavice, ozvalo se zapraskání a jeden roh látky se začal zabarvovat inkoustem, „Klid Tin, přece nebudeš sprostá. Nebudeš! Nebudeš?! Ne. Zakázala sis to!“ Zavřela oči a zhluboka dýchala.

„Předzkoušková krize?“ zakřenil se James, když spolu s ostatními Poberty dosedli ke stolu vedle dívek. Jako odpověď je propálily čtyři páry očí.

James se zatvářil starostlivě. „To vypadá špatně.“

Sirius s velice vážným výrazem pokýval hlavou. „Podívej se na ně, vždyť ani nejí! To je například u Evansové naprosto neuvěřitelný jev. Ta sežere, na co přijde.“

Tehdy se všechny dívky poprvé kously do rtů, aby se nerozesmály.

„Ale tak dost dámy, přece nedopustíme, abyste nám vyhladověly,“ poposedl si James blíže k Lily, popadl její lžičku a nabral trochu salátu. Načež s ní začal kroužit kolem Liliiny hlavy.

„Brrrrm, brrrrm! Letadýlko letí! A jaký dobrý náklad má! Otevři pusinku! Brrrm, brrrm!“

Lily to prostě nevydržela a vyprskla smíchy zrovna, když Potterova lžička byla před její pusou. Brambory odplachtily do Lydiina obličeje a James naoko smutně svěsil ruku s lžičkou. „Tedy, s hurikány jsem opravdu nepočítal.“

„Pottere!“ vydechla rozesmátá Lily a objala ho kolem ramen, „já tě normálně miluju,“ dodala a vtiskla mu krátkou pusu na tvář.