BAF! :D

Nečekané...

Opět mé výšplechty!

O rok starší, ukecanější, tupější, zdegenerovanější, šílenější Janie se hlásí!

Maysie a spol. (:D) jsou pravděpodobně zklamáni, že toto není nová kapitola, ale je to něco mnohem horšího! :D Mé žvásty!

Dlouho, předlouho můj Půlročník...eh, tedy Deník, nebyl nakrmen. Tak tedy něco přidávám.

Očekávaný zájezd do Paříže mě stál nohy – tedy obrazně. Poslední den, v Louveru jsem byla připravena zemřít. Ono je taky inteligentní si vzít jen jedny a k tomu takové ty šmejdské gumové botky. To opravdu může napadnout jen mě. Avšak přežila jsem, jak je vidno. Teď mě nohy bolí z jiného důvodu a na Paříž budu mít patrně doživotní vzpomínku díky do masa rozedřeným patám, karikatuře mého obličeje a hodně dalších věcí:

Ta neuvěřitelná vůně květinářství, které byly cítit na stovky metrů, třpytící se Eiffelovka nad mou hlavou při romantické ( a hodně chladné) projížďce lodí po Seině, přímo úžasné les crêpes, chvála mé angličtiny (:D prostě se musím pochlubit :D). Barča, která na náměstí tančila kozáčka do rytmu píšťaly na kterou hrál jeden krásný stříbrný elfík :D. Noci v autobusu při kterých jsem myslela, že některé zadusím. Noci ve formuli, kdy jsme si tajně přehazovali spirály na ohřívání vody a schovávali před učiteli spolužáky v pokojích, chechtaly se jak psychicky narušené ( Vlastně. Proč jak? Když...), naprosto totální vyčerpání, nákupy, dokonalé dopravní zácpy způsobené našim autobusem. Naštvaní řidiči u přechodů, škodolibé úsměvy francouzů u čerpacích stanic, kde jsme obsadili záchody za účelem ranní hygieny... Na toto se prostě zapomenout nedá. Chci tam znova a na dýl. Minimálně na dva týdny.

Co se týče školy... úplně na ní prdííím! :D Ale fakt... měla bych se nad sebou zamyslet :D. Snad na to jednoho dne prostě dojde. Nepropadám, zatím... uvidíme jak letos zvládnu matiku... Zlatý Závodný! Ten nás učil tomu, co naše mozečky dokázaly pochopit a co nám bylo alespoň k něčemu... ale ty stupidity co počítáme včil s tou ****** to je něco nepochopitelného. Jinak se tak nějak průměrně zhroršuju ve všem. Nikdo nejní dokonalý že.

Ale v čem se blížím dokonalosti je můj způsob (ne)chůze. Např.: má včerejší výprava z koupelny do kuchyně. Jdu... jdu... ohlédnu se na Kryštofa (náš perský kocour), který na mě zařval od vchodových dveří, otočím se zpět a otisknu si futro od kuchyňských dveří do čela a celým barákem se rozlehne můj proslavený řev „AU! DOPRD***!!!“

- takže, vemte si tenhle případ, Kryštofa vyškrtněte :D (většinou je to díky mé slepotě), futro nahraďte čímkoliv jiným (právě teď mi například spadla knížka ze stolu – pokusila jsem se jí chytit. Chyba. Spadla jsem ze židle, třískla hlavou do koše, vyvrátila na sebe židli a rozlila po sobě kafe. Neptejte se na momentální stav oné knížky.) a v případě přítomnosti dětí nahraďte „Dopr****“ slovem „Doprčic“ v případě absence i dětí i dospělých ho nahraďte slovem „KUR**“ a máte můj styl chůze/sezení/vůbec veškerého pohybu, který může člověk vykonávat.

Tádidádidá. Co se u mě děje dál? Hmm. Tak zase nic dobrého, jako vždy ostatně. Naší rodině hrozí další pohřeb – upřímně doufám, že se tomu vyhneme a nemocný tu ještě pár let pobude.

Já sama hypochondřím. Rozhodla jsem se, že už nebudu navštěvovat doktory, pokud to nebude opravdu nutné. Protože dokud jsem k nim nechodila, byla jsem naprosto zdravá. Teď by mě nepřekvapilo, kdyby mi zjistili tumor na mozku, prasklý obratel, poškozený žaludek a šedý zákal v oku najednou. Byla bych dokonce překvapená, jak málo toho je.

Stačí abych šla na stupidní preventivku a doktorka na mě něco najde, pošle mě k pěti dalším doktorům. Každý u mě najde něco jiného ale svorně tvrdí, že s tím nejde nic dělat – pobíháním po rehabilitacích následně strávím půl roku. Pak přijdu znovu k doktorce s chřipkou a ona mě pošle k jedinému doktorovi. Ten během 5 minut najde to, co těch ostatních pět přehlídlo, naprosto zruší jejich diagnózy o kterých prohlásí, že sice jsou dobré, ale že je způsobilo to co právě objevil on a s klidem udělá co? Napíše mi rehabilitace.

Opravdu není nic příjemnějšího než hodinu skákat na míči jak pako a platit 20 Kč za parafín. Jediné co se mi na tom opravdu líbí jsou ty masáže. To bych tam klidně ležela celý den.

Po dlouhé době, kdy jsem horko těžko byla schopná kvůli nedostatku času přelouskat Říkali mu Terazky (což je ke všemu jen polovina knížky :D) mě chytla knížkofilie. Tož tak jsem si řekla, že si konečně přečtu toho Eragona, když film tak pokašlali. Bichle jak cosik ( navíc jsem si půjčila dalších pár takových ) že mi taška málem urvala rameno. Konečně s tím dorazím domů otevřu to a naprosto mě ohromí nápis Druhý díl. Nevím kde se ve mě objevil ten talent, půjčovat si prvně druhé díly a teprve pak přečíst první. Každopádně Barry Trottel dopadl stejně – až doma jsem zjistila, že jsem si půjčila 2. a 3. díl. Zažaluju knihovnu. By měli na knížky nalepit OOBROVSKOU nálepku s nápisem PRVNÍ DÍL popřípadě DRUHÝ DÍL – pokud by to na tom obalu už nebylo napsáno. Jsem slepá :D potřebuju mít všechno na očích.

Další věc, která mě po dlouhé době chytla jsou PC hry. Před dvěma lety jsem k patnáctinám dostala od bráchy hru. Hmm, tak sem byla nadšená, nicméně jsem se jí až doteď neotevřela s tím, že si ji zahraju. Ale před pár týdny se brácha zeptal jak se mi hraje, tož sem něco zakvákala a vrhla se na zjišťování informací o tom co to vlastně mám.

Podle recenzí, které ji vychvalovaly až do nebes, jsem pochopila, že to možná tak špatné nebude. Tak jsem instalovala a pustila se do hry.

Nevím, nejspíš mi chybí to nadšení profesionální RPG hráčů, ale i po třech týdnech jsem stále na stejném místě (v první kapitole), stále mi chybí půl družiny a nemyslím, že Baldur’s Gate 2 je něco úžasného. Možná, že až budu mít víc času a začnu pořádně hrát, snad mě to zaujme. Prozatím zůstanu u svého The sims vacation (:D:D:D) kde je ovládání a princip hry naprosto primitivní a příležitostně se pokusím si instalovat The Sims 2.

Tolik k mému momentálnímu životu... :D Za půl roku se opět ozvu s novinkami :D  Zde pár photos :D